Já a vaření

Případně smažení, pečení a vůbec, přípravy potravy pro sebe a své blízké. O svých začátcích, sahajících sedmdesát let zpátky, jsem se již dříve zmiňoval. Byla to doba prvních let skautských, první guláše, bramborové saláty, čaje, zejména přírodní. Později jsem byl na sebe odkázán až o sedm let později, mé kuchtění se omezovalo pouze na večeře - šlágrem byl na kostičky nakrájený starý chléb, osmažený na sádle s cibulí a zalitý rozšlehaným vajíčkem. No a zase oblíbený „buřtguláš“ s chlebem. Zase pauza - na vojně se o mne staral erár, příspěvkem do kuchyně bylo jen občasné povinné  škrabání brambor - budíček ve čtyři ráno pro určené družstvo, jediná výhoda, nešlo se pak na rozcvičku.

Po návratu z vojny, coby otec zprvu jednoho, později postupně až tří dětí, jsem se do prací kolem kuchyně zapojoval jen sporadicky. Tedy, až do doby, kdy má drahá žena byla nucena podstoupit dlouhodobé léčení, naštěstí s dobrým výsledkem. Téměř rok jsem vyvařoval pro  6,8 a 10 let starou drobotinu - obědy vzala na sebe školní družina - po čase jsem zvládl cokolivěk /tenhle tvar se mi líbí, byť není zdaleka spisovný/. Pomáhala kuchařka /bohužel jen psaná/ a vzpomínky na počiny maminky, tchyně a mé, nyní vzdálené ženy.

U kuchařek jsem zůstal i později, kdy jsem se mohl podílet na přípravách jídel svátečních. Plně vyřádit mi bylo umožněno pak v posledních pětadvaceti letech - kdy užívám - jak se praví  vznešeně - zaslouženého důchodu. Vařím /peču, smažím, etc/ tedy dlouho, vařím rád. Stále se učím. Na TV bedně není snad stanice, kde by nedávali rady, ty akceptuji velmi málo. Nic proti tomu, ať si páni šéfkuchaři, mistři osvědčení, přivydělají - ba ani proti laikům na obrazovce nic nemám.

V Prostřeno mne hlavně baví vzájemné vztahy soutěžících - někdy se dost málo projevuje česká /moravská i slezská/ mírná „holubičí“ povaha. Spíš je tam to „člověk člověku vlkem“, že áno?

Bez rad ale nezůstávám. Našel jsem si novou MDR /znalkyně vědí - Magdalenu Dobromilu Rettigovou/. Ta moje je JFZ, díky které jsem se zamiloval do kuskusu, přišel jsem na chuť cukyni, připomenul jsem si roky, kdy mi maminka pekla peciválky, ověřil jsem si, jak moc zbytečného nádobí a kuchyňského vybavení mi doma překáží. Navštěvuji čtvrteční blogy paní, která, jak uvádí, začala psát kuchařku pro svou dceru a její krajové speciality jsem poprvé našel v Elefantu Českých drah, když jsem pro ukrácení dlouhé chvíle listoval v odloženém magazínu. Holt, zjistil jsem, že i v osmdesátce se laický kuchař může něco přiučit - konečně v tomhle věku to nemusí být jenom novinka kulinářská.

Zvoní můj nezbytný pomocník, minutovník, hlásí, že je čas, abych se podíval do trouby, jak jsou na tom vykostěná kuřecí stehna na cibuli, rozmarýnu a plátky kořeněných brambor nahoře. Můj dnešní pokus, švestkový koláč jsem už zdárně upekl předem. Vám, milí přátelé, přítelkyně, přeji hodně spokojených strávníků a těm, kteří jen konzumují, nedělní „Dobrou chuť“.

P.S. Mou zašifrovanou dobrou - kuchařskou - vílu, zcela jistě najdete sami,/ -y/, nechci dělat reklamu, nemá ji zapotřebí.