Já, ideální partner

Autor: Torch Pavel
Nakladatelství: Argo
Rok vydání: 2008
Počet stran:  268  str.
Formát: 140 x 205 mm
vázaná s přebalem
Cena:  259  Kč


Hlavní hrdina románu Já, ideální partner, se snaží probudit svou partnerku z klinické smrti. Povede se mu to? Dokáže vzkřísit z klinické smrti i jejich vztah? Anebo by se něco takového mohlo povést jenom úplně jinému partnerovi?

Pavel Torch nám servíruje nezvyklou směs vztahové analýzy, detektivky a grotesky. Policejní pátrání po pachateli záhadného útoku v restauraci se v ní propojuje s hledáním osobního štěstí. Příběh, který volně navazuje na autorovu prvotinu Zvláštní význam palačinek, vás zavede do prostředí nemocnice, půjčovny partnerů, párového života ve třech, života po životě i nekončící lásky. Autor neváhá vstoupit ani do exotického prostředí jistých služeb pro ty, kdo svého ideálního partnera nemohou najít (viz též webové stránky Já, ideální partner).

Dokážeme milovat tak, abychom byli milováni? Může se to povést komukoli z nás? A kolik lidí tvoří šťastný pár, když ne dva? ptá se Pavel Torch v textu, který je svéráznou terapií nešťastných lásek.


Objednávka knihy Já, ideální partner můžete koupit v internetovém knihkupectví Kosmas.cz se slevou 15%.

Ukázka z knihy Já, ideální partner:

Kapitola 9. Mercedes, který létal
Zvykl jsem si, že vidím Petru jenom se zavřenýma očima na intenzívce. Stavoval jsem se za ní vždycky ráno, než jsem šel do práce. Během dne jsem zaběhl k její posteli pokaždé, když jsem měl volnou chvíli. A večer mi končil tím, že jsem jí zašeptal do ucha Dobrou noc.
Často mě napadlo, že bych měl myslet na stimulaci. Nad Petřinou tváří mě ale zaplavoval pocit bezpečí, jako bych se chystal uložit vedle ní do manželské postele, a ne zalehnout na volné lůžko někde na jiném patře. A pak, při sanitářské práci jsem si připadal, že pro Petru dělám, co můžu – to, co mám napsáno ve smlouvě. Jako by smlouva znamenala nějakou záruku, že ji nemocnice uzdraví.
Když jsem nafasoval bílé nemocniční hadry a natáhl je na sebe, cítil jsem se málem jako doktor. Ta barva se bohužel ukázala jako dost nepraktická. Pochopil jsem to hned při prvním profesionálním úkolu – rozvozu jídla. Doputovalo na vrátnici v otřískaných várnicích, vespod potažených černým slizem. Dal by se přirovnat k mnoho let nevyměněnému oleji z převodovky, kdyby tak ohavně nepáchl.
Mým úkolem bylo naskládat várnice na úzký vozík a rozvézt je po patrech. Jenže jak jsem neměl cvik, brzy se mi na stehnech a zápěstích objevily černé šmouhy. „Převléct!“ křikla na mě Irenka. „Copak takhle můžeš na sál?“ ječela. Musel jsem, protože jsem tam vozil pacienty. A převlékat se několikrát denně jsem nemohl, tolik čistého prádla jsem nenafasoval.
Brzy jsem naštěstí získal v práci s várnicemi praxi. Vtip byl v tom, držet je v natažených rukou co nejdál od těla. Jejich váha mi můj úkol nijak neusnadňovala, a tak jsem se točil kolem své osy a využíval odstředivé síly. Na patrech se brzy scházeli pacienti, aby shlédli můj výstup. Při tanci s várnicemi jsem nechával vozík v otevřené kabině, abych mohl pokračovat do dalšího patra a neztrácel čas čekáním na výtah. Šachtou se okamžitě ozvalo zuřivé bušení klíčem do skla výtahových dveří. Výtah potřebovalo v libovolném okamžiku přinejmenším deset lidí zároveň.
Když zapůsobím na publikum, třeba si to mlácení příště rozmyslí, řekl jsem si. K dispozici jsem měl vozík – a várnice. Velké ploché bedny na rohlíky se daly použít jako základy. Přesahovaly obvod vozíku, takže jsem se mohl kreativně rozmáchnout. Na nich jsem na způsob dórských sloupů vztyčil nejvyšší piksly. Menší krabice jsem použil jako architrávy. Poloviční várnice posloužily na vnitřní konstrukci, malé krabičky na ozdobné detaily.
Brzy jsem se mohl pustit do ambiciózních projektů. A když jsem si byl jistý výsledkem, nechal jsem zájemce o výtah na dalším patře záměrně čekat, aby se shromáždili v dostatečném počtu. Šachtou se nesla smršť ran a výkřiků. Jakmile jsem otevřel dveře kabiny,  vykročil mi vstříc zachmuřený zástup. Namáčkl jsem se ke stěně, uvolnil výhled – a byl jsem zachráněn. Zastavili se, vydechli překvapením. Ve výtahu se tyčil athénský Parthenón.
Postupně jsem nacvičil katedrálu sv. Víta, Nôtre Dame a vždycky před víkendem jsem jako bonus dělal svatého Petra v Římě, i s malým Andělským hradem v podobě poloviční várnice. Tiberu představovala loužička polévky.