Už ani nevím, před kolika lety se následující příhoda
odehrála, ale pamatuji si, že byly všechny naše děti ještě na základní škole.
Moc se mi tehdy líbilo, jak se škola i jednotliví učitelé stavěli k mimoškolním
a odpoledním aktivitám. Proto si děti zkusily téměř všechno.
Různé sporty od fotbalu až k sebeobraně, vaření, šití, dílny nebo třeba i cizí jazyky. Všechno jsme samozřejmě probírali a zkoušeli i doma. Až jednou přišly děti s tím, že se bude psát školní časopis. A že zrovna je zvolili jako redaktory pro toto pololetí. A proč padla volba zrovna na ně? Inu, jako jedni z mála jsme měli doma ucházející počítač a tiskárnu. Hned ten den odpoledne se děti pustily do práce. Zabraly si pro sebe celou tatínkovu pracovnu. Dveře byly zavřené, chodila jsem kolem a natahovala uši. Byla slyšet velmi živá diskuse. Když se neměly ani k večeři, odvážila jsem se na ně zaklepat. Na jídlo prý není čas, tak jsem jim donesla alespoň malou svačinku. A takhle se to opakovalo celý týden od pondělí až do pátku. Byla jsem ráda, když se mi je kolem desáté podařilo nahnat do pokojíčků.
Když se mi do rukou dostalo hotové první číslo, nestačila jsem koukat, co děti v jejich věku zajímá. Hudba, filmy, zábava – ty byly samozřejmostí. Naopak mě překvapily knížky, angličtina či němčina a různé olympiády. Nejvíc mě ale zaujal rozhovor s oblíbenou paní kuchařkou ze školní jídelny. Bylo vidět, že dobře vaří a že ji děti mají rády.
Ostatní rodiče zase nejvíce ocenili část o aktuálním dění ve škole. Nejednou jsme totiž museli z dětí tahat, jestli nepotřebují na něco peníze, zdali se nemají nějak hezky a slušně obléct, protože se jde do divadla či na výchovný koncert. Nebo v rámci výuky mohla jít celá škola na výstavu. Teď už stačilo jen projít školní časopis, poznačit si do diáře a bylo to.
Celé pololetí se u nás proto točilo okolo tvorby školního časopisu a některá čísla mám ještě schovaná. Na tu dobu se, dle mého názoru, jednalo o velmi zdařilé dílo. Kdo ví, jak to dnes chodí, a jestli podobný časopis stále vychází.
ChytráŽena.cz