Jak dožít nad věcí

Tak se mi podařilo se vdát. Za totality. Bylo to hektické. Ale nechtěla jsem zůstat svobodnou matkou. Nabízeli vám například půjčku se srážkou na každé dítě, byt a další výhody. Pak už to začalo. Dožít se v důstojnosti a vychovat děti, bylo na prvním místě.

Ale jak, to se nikdo neptal. Porod Vám zpacká lékařka, která dělá atestaci a hrne se do toho bezhlavě, i když to není jak má být. Dítě pak vyžaduje péči a každý by ho nejraději odstavil včetně manžela. Protože to nešlape podle režimu. A vše, co nezapadá do koleje, je špatně. Nedovoláte se nikde a jako hodně mladá matka se s tím musíte naučit žít a spoléhat se na sebe. Stejně Vám nikdo neporadí, natož abyste něco potřebovaly. Netroufnete si mít druhé dítě až po další pětiletce, jelikož nejste o lékařské vědě stále přesvědčena, že by na tom byla lépe a pak musíte zase mít nějaký problém.

Připadáte si, jako když přitahujete nějaký nepříjemný věci. Manžel si Vás vzal za služku a dobrou pracovnici a nesdílí s Vámi žádné potíže. Snažíte se, ať je klid, i když Vám nikdo neodpustí postižené dítě. Už si připadáte, že za to můžete stejně vy a co Vás už čeká v tomto státě, když se nedovoláte nikdy ničeho a s ničím nemůžete počítat. Tak se s 55 kily dřete, taháte s nákupy a děláte, co je třeba, až Vás zradí páteř a to zjistíte, že čekáte třetí dítě. No a tak se to už v mysli doklepává, vychovat ho  a v tomto neobvyklém režimu se to pokusíte doklepat. Pak se vše mění najednou. Jenže pro Vás už je život dost mimo a ještě kolem zjišťujete, že ti, co byli na tom dobře, si stačili pomoci, aby na tom byli ještě lépe. A otočí se o 380 stupňů.

Ale nejhorší je, že ve vašem případě jste byla zvyklá na jiné chování. Být čestná, spolehlivá a vyjít každému vstříc. To se nedá o okolním světě však říci. Bude Vám někdo nápomocen? To určitě ne, to pak zjišťujete, když děti začínají dospívat a snažíte se jim nenápadně pomáhat, aby došly do dospělosti tak, aby se prosadily a mohly si tak v tom novém světě vypracovat svoji pozici a být na tom líp.

No ale vy na tom už nejste ze zdravím tak nejlépe, aby se dalo říci, že budete mít po nejlepší zbytek života vystaráno. Pak najednou vás zachvátí blbá nemoc a k tomu ještě dědičný faktor a manžel vás nepotřebuje. Jste tak schopna se postarat jen sama o sebe. Tak si říkáte, už abych šla do důchodu, ale to je hrozné, vždyť jsem si to takhle nepředstavovala ani nemyslela, že budu toužit po něčem takovém. Je Vám čím dál tím hůř a děti? Ty nechtějí slyšet, že máte nějaký problém. Mají svého dost a tak zůstanete na vše sama a jen občas si popláčete. Co Vám zbývá.

A od státu nečekejte zase nic. Jen od cizích lidí, a to si zaplatíte. Protože ani kuře zadarmo nehrabe a vy nemáte co dědit a tak si zabezpečit důstojné stáří. To se povedlo pár lidem a poctivou prací se nedojde nejdál. To určitě už ne. Musíte jen a jen čekat, že někdo umře a uvolní se v důchodovém zařízení místo a vy se svým malým důchodem se tam umístíte. Protože Vám ani ten váš invalidní důchod nestačí na nájem a natož těch pár korun, které Vám zbudou, a můžete si dovolit housku denně a vodu z kohoutku.

A manžel Vás připravil i o ubytování v domě, který jste si spolu postavili a teď nemáte na to se soudit, abyste dokázala, jak naivní dokážou být ženy, které to dobraly k tomu, jak moc se zajímaly o chod rodiny před ostatními věcmi, o které se měly zajímat již dříve. No je to hezké, po 25 letech nového života být bezdomovcem a nebudu v tom mít stále jasno, že jsem si nepomohla jako ostatní kolem sebe, aby dožili důstojného stáří.

Pro spoustu lidí není problém žít pod mostem, snad ale pro mne to asi bude velký problém si na to zvyknout a být bezdomovec. A tak, jak říkám, občas si pobrečet, i když lítost není možná namístě. Pak si říkáte - no alespoň se mít kde umýt, i když byl člověk zvyklý na jiné hygienické podmínky. No a do nemocnice mne snad někdo dopraví, když se složím občas na ulici. Tak snad mne někde přijmou. I když už ani to není podmínkou v našem státě. Budu raději přemýšlet zase nad tím, kde se stala ta chyba, že takto někdo skončí a myslí si, ač jsem to nezavinil jenom já. Asi se na mně podepsala ta léta života, kdy jsme si mysleli, že budeme žít v jiném světě a nikdy jinak.