Mám tetu. Bydlí ve Francii a chová rhoderské ridgebacky. První její fenečka byla Elsa. Elsa se dožila vysokého věku. Ještě před 3 lety jsem ji viděla. Už byla slepá a údajně i hluchá (to mi nepřipadalo). Byla to úžasná čubička. Tenkrát měla teta ještě Chibu a Olinu. Ti už dávno zemřeli. Olině se přetočil žaludek a co se stalo Chibovi už si nepamatuji, jen vím, že neumřel stářím.
Další fenečka, kterou si teta pořídila po smrti Oliny, byla Daima. Tu jsem nikdy neviděla, jen na fotkách. Stalo se jí něco podobného, co Olině. Po ní si teta nechala Vimu – štěňátko, které mělo jisté, že nikdy nemůže být uchovněné a nikdo ho nechtěl. A poslední fenečku, kterou si pořídila, je Cheetou.
V roce 2009 přijela teta i se svými psy do Čech. Protože má chalupu několik kilometrů od naší, jezdívala i s Cheetou k nám. Elsa už byla, jak jsem řekla, příliš stará a Vima měl zrovna úraz, takže byl po operaci. Cheetou byla takové odrostlé štěně. Byla hrozně nevychovaná, ale hodná. Mouše by neublížila. Jen prostě ignorovala jakékoliv povely od lidí.
Hned jsem tetu poprosila, ať mi ji půjčí. A tak jsem se stala venčitelkou obřího psa! Pyšně jsem si to vykračovala lesem. Cheetou chvílemi pěkně tahala, takže jsem se děsila, aby mi nevzala roha. Ale vše jsme zvládaly. Byla milounká. Na procházce jsme byly asi hodinu. Když jsme se vracely zpátky do vesnice, z jedné branky vyběhl malý yorkšírský teriér. Konečně jsem mohla i já říct: „Nech ho, je malej!“ Vzápětí se vyřítila za prckem malá holčička. Popadla ho do náruče a koukala vyděšeně přímo na Cheetou. Hlavy měly zhruba ve stejné úrovni.
Zhruba 3 vteřiny jsem si užívala pocit, že budíme respekt a pak zavelela, abych holčičce nezpůsobila nějakou psychickou újmu.
Tohle léto jsem bohužel Cheetou viděla naposledy. Naše rodina má s tetou nějaké spory a zatím nebyla možnost ji navštívit. Doufám, že se má dobře a že zase někdy spolu půjdeme vzbuzovat respekt.
Taradorizp - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz