Jak jsem dělala konkurz

Má-li člověk nastudováno pouhých deset lekcí z angličtiny a dvě malé děti, pokusy vyhrát v konkurzu obvykle selhávají. To byl též můj případ. S tímto handicapem jsem se zúčastnila konkurzního řízení u jedné pražské firmy. Nesmím ji jmenovat. Proč, to hned vysvětlím. Očekávala jsem neúspěch.

Obrazovky počítačů mi totiž dost kategoricky dávaly najevo, že neznám ani jeden z programů, které bylo možno vidět. Já jsem znala pouze Word a Excel, a ty se tu nevyskytovaly. Objevila se sympatická, leč rezervovaná dáma a položila přede mne anglicky psaný text. Naštěstí se hemžil cizími a mezinárodními slovy, takže bylo možno popustit uzdu fantazii a celkem plynule překládat. Jedna věta však byla typicky anglická a já jsem nerozuměla významu stěžejního slova. Začala jsem na ženu vrhat prosebné pohledy, a ona nic. Pak jsem slibovala, že když mi sdělí význam toho jediného slůvka, budu schopna překlad dokončit. Odkašlala si a dívala se stranou. Dokonce trochu zčervenala. V tu chvíli jsem začala mít pocit, že stačí říkat cokoliv k věci, ale stoprocentní jistotu jsem neměla.

Celou situaci jsem pochopila, když jsem se s touto dámou po svém přijetí k firmě setkala v kurzu anglického jazyka pro začátečníky. V současné době si na tu událost se smíchem obě zavzpomínáme. Ale musela jsem slíbit, že neprozradím její jméno ani název firmy.

Tento příběh se odehrál před mnoha lety. Nyní již dávno pracuji v jiné pozici pro jiného zaměstnavatele. S trochou smutku i nostalgie si uvědomuji, jak se tyto algoritmy neustále opakují. Jenže v mnohem brutálnější podobě! To, že se na vysoké posty dostávají nekompetentní lidé, je dnes věcí zcela běžnou a těžko říci, zda to jakákoli vláda či systém změní!

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10