Není to tak dávno, co jsem objevila kouzlo soutěží na internetu. Vždy jsem byla soutěživý typ. Celý svůj dosavadní život jsem něco sbírala a loudila kódy, body, víčka a další části obalů nebo obaly celé i mezi přáteli. „To sbírám!“, byla má obvyklá hláška, když přátelé něco vyhazovali a já zjistila, že to střádám do soutěže. A známí se křižovali. Jak postupně přibývalo počtu zboží, které bylo nutné zakoupit, abych získala nějakou tu prkotinu, soutěživost ubírala na síle. Sbírám už jen do soutěží, kde to podle mě má ještě smysl, a z produktů, které nakupuji pravidelně. A také mi už vyrostl syn a nesoutěžím proto o dětské hračky, hry a vůbec o věcičky pro děti.

Když jsem zaregistrovala, že několik mých přátel vyhrálo na facebooku, nevěnovala jsem tomu nejdříve pozornost. Ale oznámení se množila a já se zúčastnila taky několika soutěží. A zjistila jsem, že zatímco u uživatelských soutěží musím nakupovat, střádat a zasílat, na facebooku vlastně jen kliknu na „like“, a jsem ve hře. Nestojí to nic a mám šanci vyhrát. Od počátku jsem si vybírala jen soutěže, kde bych výhru skutečně využila, a doufala jsem. A pak to přišlo! Byla vyhlášena soutěž o sportovní koloběžku pro dospělé! Krásnou koloběžku, nádhernou, v hodnotě 8 290 Kč. Tak takovou bych si nikdy nepořídila! Jednak hledám stálou práci, ale také proto, že by mi bylo skutečně líto tolik peněz za koloběžku dát, když mám kolo. Kolem žiji. Jezdila jsem na něm už od necelých tří let a jezdím na něm dodnes. Hodně, často, ráda a daleko. Takže jsem si koloběžek nikdy neužila. Měla jsem jen tu malinkou pro roční dětičky, které sotva začínají chodit, a pak kovovou, tehdy moderní s nášlapnou brzdou, pro větší děti. Ale do této koloběžky jsem se zamilovala. Také proto, že velmi ráda jezdím na hory a nefandím cyklistice na horách. Kolo mi slouží na silnici a po horách chodím pěšky.

Přečetla jsem si podmínky soutěže, které hovořily jasně. Ten, kdo bude nejaktivnější a podpoří koloběžku nejčastěji, přidá nejvíc komentářů, případně fotek, získá onu dvoukolovou krasavici.

Jistě, byla to především reklama. Firma by dala za minutovou reklamu v televizi mnohem víc, než když jednu koloběžku prostě daruje. A tím, že soutěžící měl „likovat“ stránky a příspěvky pravidelně, si firma fikaně zajistila „opakování reklamy“. Ale já mám již dospělého syna, který žije se svou přítelkyní, a dohromady nemám co na práci. Nevadí mi obětovat měsíc pro hru. Už jsem se viděla, jak se svým Benem jezdím na výlety. Potřebuji dát dolů pár kil, a jak roky přibývají, tak přibývá i těch kil, která potřebuji shodit. A kolo mi nezabírá, protože jsem na něm prakticky vyrostla a tělo si zvyklo. Navíc poslední návštěva u ortopeda mi přidělala vrásku na čele, když mi lékař kvůli nemocné čéšce kolo zakázal.

„A koloběžku bych mohla?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.

Lékař se na mě podíval přes brejličky.

„Myslím koloběžku pro dospělé,“ doplnila jsem a vybavila se mi soutěž.

„Neměla byste ani chodit!“ řekl lékař rázně. „Ale jak vás znám… Lepší na koloběžce, než na kole,“ řekl ortoped.

Ano, znal mě. Ani to kolo jsem neodložila. Používám ho nyní jen na skutečně důležité cesty a nejezdím už jen tak. Co na tom, že důležité jsou pro mě cesty pro sběr oříšků, na brigádu, k taťkovi, k přátelům, do obchodu… Zkrátka veškeré možné cesty. Kdybych koloběžku vyhrála, jistě mi to prospěje.

Do soutěže jsem se zakousla skutečně pořádně. Na rozdíl od druhých, kteří napsali jeden strohý komentář, přidávala jsem dennodenně spoustu fotografií, skládala básničky a pěla ódy na koloběžku. Jistě bych to nedělala, kdyby se mi nelíbila. Ale pro mě to byl zázrak. A i kdybych měla stálou práci, jistě bych vždy, když bych držela daný obnos v ruce, našla jiné jeho využití. Lékaři, synova škola, kapesné, nezbytné oblečení, zdravotní výdaje… Zná to každá máma a hospodyně. A tak jsem se zakousla do soutěže, která končila 16 dní před mými narozeninami, a doufala jsem, že si tuto skvělou koloběžku vysoutěžím coby dárek. Celý měsíc jsem trávila den co den hodiny jen tím, že jsem skládala básně na onen dvoukolový zázrak a vkládala je na stránky pořádající firmy. Doplňovala jsem to fotografiemi svého pejska, který by se jízd na koloběžce jistě zúčastnil. Dá se říct, že jsem soutěží žila, a nebylo pochyb, že jsem nejaktivnější. I mé fotografie získaly nejvíc příznivců. Dokonce jsem přitom zavařila počítač. Dva dny, co mi ho opravoval kamarád, jsem škemrala u sousedů, jestli bych nemohla na chvilku přijít k nim.

„Jo, vy máte tu koloběžku, že?“ kroutila hlavou nad mou posedlostí sousedka, ale k počítači mě pustila.

„Ano, musím hlasovat každý den,“ tvrdila jsem, jako by se pro těch 48 hodin zbořil svět.

A neměla jsem stání ani na návštěvě u taťky. „Tati, já už jdu, ať zase něco přidám k té koloběžce,“ loučila jsem se s otcem předčasně, když jsem po několika dnech, co jsem ho vůbec nenavštívila, opět odcházela.

V noci se mi o koloběžce zdálo, ve dne jsem o ní stále psala a tvořila básničky a říkanky.

Zhruba uprostřed soutěže jsem si dala závazek, že pokud vyhraji, koupím druhou pro syna. Šest dní po mých narozeninách má narozeniny i on, a když jednu vyhraji, druhou si dovolím koupit.

A málem jsem si na koloběžkování koupila i vhodné boty! Takový blázen jsem byla.

Zbývaly tři hodiny do vyhlášení soutěže, a já ještě dopisovala poslední příspěvky. Musím být viděna každý den! Musí si mě všimnout! Bylo jasné, že se mezi komentáři pravidelně objevuji a sklízím úspěch i díky fotkám svého Bena. Podpořili mě i pejskaři ze širokého okolí, přidali se přátelé a známí.

Vyhlášení jsem četla jako první. Bylo v něm uvedeno, že byly dvě favoritky. S napětím jsem četla své jméno a jméno paní XY. Pak už tam stála jen věta, že se přiklonili k paní XY. Nechápala jsem. Můj sen praskl jako mýdlová bublina.

Ovšem, že se zvedla vlna nevole. Lidé se rozčilovali. Paní XY přispěla jednou větou pod upoutávku o vyhlášení soutěže, a víc se o soutěž, mimo občasného likování na stránkách, nezajímala, zatímco já likovala veškeré fotky, které firma na stránkách měla, a vymýšlení říkanek mi zabralo nemálo času. Bylo pár lidí, kteří se mě zastali, i těch, kteří jako vítěze viděli sami sebe.

Své rozhořčení jsem také vyjádřila pod vyhlášení soutěže a věnovala jsem strohou zprávu o tom, jak mě firma zklamala, také firmě samotné.

To jsem ale netušila, co bude následovat.

Nejdříve mě firma zablokovala, a s tím zmizely také mé příspěvky. Pár lidí mi psalo soukromé zprávy, že by se s firmou o koloběžku soudili. Bylo totiž zřejmé, že počet mých příspěvků výrazně převyšoval počty příspěvků ostatních. To bych nikdy neudělala, je to jen koloběžka. A navíc obyčejný člověk nemá šanci před firmou. Ne, tak takový blázen zase nejsem!

Pomalu jsem se smiřovala s tím, že jsem naletěla. Jak jsem si mohla myslet, že mi někdo věnuje jen tak drahou koloběžku?

Pár dní po vyhlášení vítězky jsem dostala zajímavou zprávu od jednoho soutěžícího. Stálo v ní, že paní XY, která koloběžku vyhrála, nebyla vlastně řádnou soutěžící, ale externí spolupracovnicí firmy, která ony koloběžky a další zboží prodává. Google mu dal, bohužel, za pravdu. Našla jsem si firmu oné paní, která je vlastně spolupracovnicí firmy. A ač se firma dušovala, že ze soutěže byli její zaměstnanci vyloučení, opak byl pravdou. Svou externí zaměstnankyni postavili na pomyslný stupínek vítězů.

To mě rozčílilo ještě víc. Doufala jsem, že výhru vyhraje někdo, kdo ji alespoň využije. A zatím? Paní XY si koloběžku prodá ve svém obchůdku a lidé, kteří by ji využili, budou jen snít. Ti bohatší si možná koloběžku koupí. Ti, kteří na onu značku díky neserióznosti firmy zanevřeli, si koupí koloběžku u konkurence. A chudí? Ti opět budou chodit pěšky.

Dnes se už netrápím tím, že jsem koloběžku nevyhrála. Přišla jsem v životě o víc, než o věc v této částce. Ale mrzí mě, že jsem věřila a nyní už nikomu a ničemu nevěřím. Občas ještě kliknu na nějakou tu soutěž. Vyhýbám se jen soutěžím, kde za jedno kliknutí slibují pořadatelé auta, počítače a další drahé věci. Neříkám, že to je vždy podvod. Já už ale nevěřím.

A pokaždé, když kolem mě projede nějaká ta koloběžka, dere se mi na jazyk slovo „podvodník“.