Jak jsem našla houby a ztratila přítele

Je to jen obyčejná příhoda z lesa. Ale řádně mi zamotala život. Tak poslouchejte…

Ten den bylo krásně a začaly růst houby. Našla jsem v nedalekém lesíku pár suchohřibů, babek a dokonce i několik praváků. Druhý den jsem musela jít ale na tři hodiny do práce. Mám hodně pružnou pracovní dobu, a tak se občas stane, že pracuji až do večera, jindy mám pracovních jen pár hodin, jako např. druhý den po mém houbařském štěstí. Do práce mi zavolal přítel. Vrátil se večer z vodáckého zájezdu, z pánské jízdy, a tak se chtěl pochlubit se svými zážitky.

Skákali jsme si do řeči.

„Sjeli jsme pořádnou peřej,“ básnil přítel Petr.

„Našla jsem hřiby,“ do toho já.

„Mám pro tebe dárek z vody,“ zase přítel.

„Dnes bych taky šla do lesa,“ opět já.

„A našla jsi i praváky?“ na to Petr.

„Nebál ses na vodě?“ zase já.

Ale nakonec jsme se dohodli, že Petr přijede ke mně a projdeme lesy v okolí. Protože jsme se dohodli na místě vzdáleném asi deset kilometrů od domova, jeli jsme jeho autem.

Zatímco se většina houbařů vrací z lesa, my teprve vyjížděli. Co na tom? V lese je přece dobře vždycky.

Zaparkovali jsme auto u hájenky a já letěla do lesa. „Počkám tě uvnitř,“ křikla jsem.

„Ty mi to vysbíráš,“ litoval se Petr, jako by les byl jen proužek stromů.

Asi půl hodiny po vystoupení z auta jsem měla půl košíku hub, zatímco Petr si nesl dvě babky. „Já je nevidím,“ litoval se Petr.

„To nevadí. Máme přece čas?“ na to já.

„To víš, že máme. Můžeme hledat až do večera,“ ujistil mě Petr a já byla ráda. Chtěla jsem chodit, povídat si, být se svým milým. Ten se mi ale pořád vzdaloval.

„Ztratíme se,“ stěžovala jsem si.

„Ale takto na mě nic nezbyde,“ oponoval Petr, a tak jsem po pár hlasitých zvoláních „haló“ jeho hledání vzdala. Hledala jsem houby. A že jich v lese bylo! Nasbírala jsem celý koš a plnila jsem látkovou tašku, kterou jsem měla v záloze. „Jenže Petr má jen jeden malý látkový pytlík.“, napadlo mě.

„Petře, kde jsi? Máš kam houby dávat?“ zeptala jsem se.

„Děláš si snad srandu? Mám jen tři prolezlé babky,“ zněla naštvaná Petrova odpověď. „Nevidím!“

„Tak si vem lupu,“ poradila jsem mu už naštvaně. Sama jsem se radovala nejen z hub jedlých, ale klidně i z krásných prašivek. Jsou přece oživením lesa, dekorací?

Po dvou hodinách pro mě krásné, pro Petra asi svízelné procházky, Petr zavelel: „Jdeme zpátky, tady nic neroste!“ Kopl přitom do křemenáče, kterého si nevšiml. „Jak to neroste? Podívej, a tys mu rozkopl klobouček,“ ukazovala jsem houbičku.

To jsem ale asi neměla dělat. „Já chci ven!“ křičel Petr.

„Ale já tu chci zůstat!“ křičela jsem já.

„Já mám auto,“ křičel Petr.

„Tak mě nech těch deset kilometrů jít pěšky,“ křičela jsem já.

A Petr odcházel. Skutečně se obrátil a šel pryč, mě tam nechal. „To myslíš vážně?“ ptala jsem se. „Necháš mě uprostřed lesa?“

„Počkám na tebe u auta,“ řekl Petr smířlivě.

„Ale měli jsme sbírat až do večera,“ těžce jsem se loučila s další procházkou lesem.

Bylo mi k uzoufání. Petr moc dobře ví, jak mám les ráda. Ví, jak ráda houbařím a jak jsem se na výlet těšila.

„Kudy jdeš?“ ptala jsem se po chvilce Petra.

„Vracím se, kudy jsme přišli,“ řekl Petr.

„Podívej, tady je krásná cesta. Znám to tu, bydlí tu kousek kamarádka. Pojď, prosím, se mnou, je to blíž a lepší cestou.“

„Nejdu. Nebude pořád po tvém,“ řekl Petr, otočil se, a byl pryč.

Marně jsem vzpomínala, kdy bylo jen a jen po mém. Ale v lese jsem měla sama strach. Mám jít za Petrem, kde to je mnohem dál, nebo jít k autu? Rozhodla jsem se jít svou cestou. Došla jsem během pěti minut k zaparkovanému autu. Petr tu nebyl.

„Jsem já vůbec povinná čekat tu jako pes? Říkala jsem mu, že znám kratší cestu.“, přemýšlela jsem.

A tak jsem se rozhodla, že půjdu domů po svých a Petr mě třeba cestou přibere. Navíc má telefon, může zavolat.

A tak jsem se vydala, hladová a žíznivá, protože všechno jídlo a pití zůstalo v autě, na cestu domů. Měla jsem před sebou deset kilometrů. Nakonec jsem došla domů, a Petra jsem neviděla. Byla jsem naštvaná a uražená.

„Co když se mu něco stalo?“, dumala jsem pak. Petr je ale chlap jak hora, jemu se nic nestane.

Přesto jsem hledala v příruční tašce telefon. Nebyl tam. Co mám dělat? Já pitomá se rozbrečela a usnula jsem. Vzbudil mě soused. Volala mu moje mamka, že nějací lidi našli v lese můj telefon. Předal mi jejich adresu. Prý nálezci psali mamce a ještě pár známým z kontaktů v mém telefonu. Přečetla jsem adresu z papírku a byla jsem ráda, že do těch míst jezdí autobus. Hned jsem se pro telefon vydala.

Přivítal mě usměvavý pán. „Á, paní z telefonu,“ hned mě poznal. Měla jsem totiž v telefonu pár fotek, mimo jiné i svých. Manželé Vodákovi mě pozvali k nim na kávu. Byla jsem jim neskonale vděčná. Telefon byl nový, měla jsem ho sotva pár měsíců. A hlavně jsem v něm měla všechny své kontakty.

Po návratu domů jsem zjistila, že Vodákovi psali mamce, sestře, jedné mé kamarádce i Petrovi, že telefon našli. A zpět volala jen mamka, sestra a kamarádka. Petr byl v tu dobu asi už pořádně naštvaný. On totiž volal ještě předtím, než telefon Vodákovi našli, asi devadesátkrát na můj telefon! Nechal mi nakonec vzkaz, že čeká ještě hodinu na mě, a pak jede domů. Já se samozřejmě nemohla ozvat, když jsem už měla telefon ztracený. Bylo mi smutno. Cítila jsem, že pravda je na mé straně, ale přesto jsem Petrovi asi pětkrát zavolala. Nebral to. A tak jsem si zafačovala nateklé koleno, které jsem si cestou domů trochu pochroumala, a čekala, že Petr zavolá třeba další den.

…Petr nezavolal ani další den, ani za týden, měsíc, za rok. Už jsem ho neviděla. Chtěla jsem se sice stavit za ním osobně a o všem si v klidu popovídat, Petr ale dělá v nepřetržitém provozu a často i týdny tráví u své maminky, na kterou jsem neměla adresu. Navíc to nemělo smysl, když ztratil zájem. A tak mi zbyli jen noví přátelé Vodákovi, ke kterým se vždy stavím, když jdu na houby, nebo mám cestu kolem.