Naši kočičku Mindu jsem našla při procházce u pangejtu, kudy dříve vedla silnice. Nyní tam je jen vedlejší cesta pro turisty kolaře. Když jsem se tak procházela s naším psem, všimla jsem si, že zalezl na kraji silničky a něco tam čmuchal a u toho vrtěl ocasem. „Co tam zase máš?“ ptala jsem se spíše sama pro sebe. Myslela jsem si, že tam zase má určitě nějakou zdechlinu, ve které se s oblibou válí, pejskaři ví, co je to potom za pohromu, když pes smrdí a těžko se pach smývá. Když jsem se ale podívala blíže, uviděla jsem malinkaté strakaté koťátko, které ani samo neumělo jíst, sotva vypadalo na tři týdny života. Rychle jsem psisko odehnala a vzala do rukou malé chladné kotě. Naštěstí se ještě hýbalo a vydávalo chraplavé zvuky. Rychle jsem s ním utíkala domů a modlila se, aby přežilo.

Koťátko cestu domů naštěstí přežilo. Nachystala jsem ručníky, protože to malinkaté se muselo vykoupat. Viděla jsem, jak v něm lezou blechy a bylo špinavé od svých tělesných potřeb. Minduška, jak jsem koťátko pojmenovala, teplou vodu určitě uvítalo, protože se začalo kroutit a bylo čilé. Mindušku jsem osušila a začala jsem s krmením. „Na, tady máš injekční stříkačku, dávej jí tím teplé mléko,“ poradila mi mamka a já to udělala. Minduška byla hodně podvyživená a sála mlíčko jako o život. Vlastně jí o život šlo, myslím, že do pár hodin by venku zemřela. Trvalo asi deset dní, než kotě začalo chodit a jíst tuhou stravu. Dávali jsme jí kočičí kapsičky plné masa a moc jí chutnalo. Kočička Minduška se nám za záchranu života plně zavděčila tím, že když povyrostla, s radostí nás formou hry škrábala a lehala si na nás, kde spokojeně vrněla. Také spala jenom v posteli nebo na něčem, co je měkké. Nikdy by si nelehla na tvrdou studenou zem. Byla vlastně uměle dokrmovaná a tak byla zvyklá na kočičí luxus.

A jak tak Minda rostla, začínala být jako z divokých vajec. V dnešní době nic nenechá na pokoji a v klidu. Sedačku, co máme z koženky, co si mamka tak chválila a chlubila se s ní, nyní zdobí dlouhé světlé škrábance, které nejdou přehlédnout. Také židle s dřevěnýma nohama vzaly za své. Mindě poskytovaly skvělé místo na broušení drápků. A co teprve velké prosklené dveře od zahrady. Minda je zvyklá chodit na záchůdek ven, má k dispozici celou zahradu. A když už chce jít domů, dá to najevo tím, že se drápkama zavěsí do dveří, škrábe na ně a dožaduje se teplého domova. Takže dveře jsou už třikrát lakované, ovšem pokaždé Mindou poničené.

A nedejbože, aby někomu koukala nějaká nitka z kalhot nebo někde na oblečení. To se Minda přikrčí a skočí na nitku, kde se zapře nožkama a snaží se nitku ulovit. To má pak dotyčný poškrábanou nohu či ruku. No jo, Minda si svůj zachráněný život náležitě užívá. Ale co jsme nečekali je to, že si ho bude užívat tak moc, že se jednoho dne vrátí domů a na to porodí malá koťátka. Hned jsme věděli, že jejich táta je sousedův kocour. A to potom byl doma pěkný cirkus, až koťátka povyrostla. Byla všechna po Mindě, své mamince a všechno musela zničit. Zuřili jsme, ale zároveň nám to přišlo roztomilé. Naše malá koťátka si potom rozebrali známí, kromě jednoho, to někam uteklo a už se nenašlo. Hledali jsme ho, ale marně, tak doufám, že ho někdo najde a ujme se ho, jako já Mindy.  

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10