Jak jsem nevědomky „kradla“ v supermarketu

Proto jsem nelenila a chodila téměř každý den přes celé město s kočárkem s dítětem až do onoho supermarketu. Tam jsem nakoupila vše pod jednou střechou a měla jsem dítě na očích, pod dozorem.

Tehdy se mezi regály ke mně přidali nějací mladíci. Byli čtyři a obstoupili kočárek. Začali na mého syna žvatlat a rozplývali se nad jeho roztomilostí. Ano, občas se stalo, že nějaká paní na ulici promluvila k malému, nebo mi sdělila, jak je krásný. Syn byl opravdu k zulíbání. Ale aby mě oslovili takto mladí kluci? Být to na ulici, bála bych se, že mi chtějí dítě unést. Jako každá máma jsem byla ovšem ráda, že mé dítě zaujalo. A tak jsem nechala mladíky, aby dělali grimasy na mého syna. Tomu to také očividně nevadilo. Nejdřív jen kulil očka, ale pak se hlasitě rozesmál. Kluci mě při nákupu zdrželi, ale můj syn byl spokojen, a to bylo hlavní.

Nakoupila jsem, zaplatila nákup u pokladny a vyjela před obchod. Neušla jsem daleko, a kluci tu byli znovu. Tentokrát jsem se už začala bát. Přistoupili ke kočárku, vzadu nadzvedli látku boudičky a začali tahat z kočárku věci, o kterých jsem neměla ani ponětí. Bylo mezi nimi několik balení voňavek, čokolád, žvýkačky, lahev nějakého alkoholu a další drobnosti. Vše naházeli do připravené igelitové tašky, jeden z nich přišel ke mně, podal mi jednu z ukradených čokolád a se slovy: „To je pro malého“ zmizel. A s ním i jeho kumpáni. Stála jsem tam na ulici jako opařená. Zdálo se mi to? Čokoláda v mých rukách mě přesvědčila o tom, že to nebyl jen sen. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Kluci byli pryč, takže vrátit se do obchodu a nahlásit krádež by asi nijak nepomohlo.

Nakonec jsem pokračovala domů, kdo jsem měla spoustu práce. Čokoládu jsem cestou strčila jednomu bezdomovci. Rozhodně bych ji, když jsem věděla, že je kradená, nejedla.

Ač jsem to nebyla já, kdo kradl, byla jsem vlastně nevědomým spojencem. Několik týdnů jsem do supermarketu nešla. Bála jsem se, že někdo bude třeba prohlížet záznamy kamerového systému a uvidí, jak kluci cpou lup do mého kočárku. Dokonce jsem měla divný pocit u žaludku, když jsem policisty potkala na chodníku.

Už nikdy jsem nepouštěla nikoho ke kočárku svého syna. Je to už spousta let, ale přesto mám vždy, když nakupuji v supermarketu, takový divný pocit, abych se náhodou nestala nechtěným komplicem nějakého zloděje.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10