Jak jsem o mobil přišla

Můj celý život provázejí pejsci. Nikdy ne stejná rasa, nikdy ne stejná povaha, ale pokaždé dominantní kluci. Od dědečka jsem dostala štěně foxteriéra. Hyperaktivního, učenlivého Broučka. Brouček byl norař každým coulem a podhrabat se k slepicím na dvorek pro něj byla hračka. Slepičí polévka u nás bývala poté velice často. Také čerstvě pověšené prádlo, třepotající se ve větru, přímo miloval. Strhával ručníky a cupoval je s takovou vervou, že moje matka propadala hysterickým záchvatům a můj zadek byl často rudý jako vlajka našich tehdejších sovětských přátel.

Po něm basset Billy, ve kterém zvítězily lovecké pudy nad jakýmkoli zákazem, mi ulovené slepice a kachny od sousedů nosil hrdě k nohám. Jeho slabostí byly kožené boty, které dokázal rozkousat úplně na padrť. Takže tím pádem naše děti boty uklízely přímo vzorně. S jednou botou se do školy jde poněkud špatně. Tibeťák Assadji měl slabost pro plyšáky. Vplížil se k dětem do pokoje nepozorován a rychle se svým úlovkem mizel do své skrýše. Tam svoji oběť vypreparoval velice důkladně, takže zůstala jen kůže a hromada výplně. Oči a  nos polykal. Jednou mne ale překvapil. Jdeme na procházku a mazánek se jal vykonat velkou potřebu. Já jen zírala. Z psího výkalu na mne kouká řetízek i s přívěskem, který ráno dcerka usilovně hledala.    

Teď máme ročního havaňáka Bastiena. Ten je na rozdíl od svých předchůdců velký dobrák. Učí se všechno hodně rychle a je s ním veselo. Je to náš mazánek. Jako každý má nejen své ctnosti, ale najde se i pár nectností. Také loví doma všechny plyšáky. Ví, že mu bude odejmut a tak jej preparuje s co největší rychlostí. Málo platné, že dcerka jej dostala od svého milého. Prostě byl v dosahu a tudíž potupen. Jednu věc ale z hloubi duše nesnáší a to jsou mobily. Žárlí, chlapec, když telefonuju. To tancuje kolem mne, nosí mi k nohám všechny hračky a vybízí mne ke hrám. Protože nereaguju, začne s hlasovým projevem. Když ho okřiknu, sedne si vedle mne a nenávistně pozoruje onu krabičku, která mu krade paničku.     

Čekal dlouho na svou kořist. Vyplatilo se mu to. Večer jsem mobil dala do pouzdra, poté do batohu a batoh pečlivě zapnula. Ale - nechala ho na židli. No nic. Protože jsem spala hlubokým spánkem, Bastien si batoh shodil na zem. Zipy rozepíná velmi rychle. Pak jen vyčenichal pouzdro s mojí 14 dní starou Nokií. Otevřít pouzdro mu problém opět nedělalo a tak mého mobílka zneuctil svými zuby a odhodil. Stulil se ke mně a já ráno zírala na dílo zkázy. Nevěřila jsem svým očím, ale když jsem viděla Bastíkův výraz :,,To jsem mu to nandal!!!"  V tu chvíli mi v hlavě secvakly všechny posloupnosti. Vhrkly mi slzy do očí a sebrala rozkousaný přístroj. Ten měl doslouženo.

S Bastíkem jsem nemluvila dva dny a sdílel lože s manželem. Teď si na nový mobil dávám pořádný pozor. Musí být prostě z dosahu našeho všudybýlka. A tak konají i ostatní členové rodiny, jeden telefon na kusy stačil. Odpuštěno, skoro zapomenuto a tak žijeme nadále ve vzájemné lásce a oddanosti, kterou umí dát najevo opravdu přebohatě!