Ve svém životě jsem se tak nějak dotkl mnoha sportovních disciplín. Dotkl, žádná ale ve mně nezanechala ani pramalou stopu. Ač po mnoho let experimentující sportovec, zůstal jsem sportem trvale nedotčen.
Když máme tu zimu, vzpomínám například na to, jak mě kolega ze zaměstnání vytáhl poprvé na běžky. „Stál jsi na tom někdy?“ zeptal se Štefan a ukázal na dlouhatánská štíhlá prkýnka. „Nejsou nějak úzký?“ zeptal jsem se, a Štefan ihned věděl, kolik uhodilo, nemusel jsem ani odpovědět.
Dojeli jsme
k horské boudě jeho autem. Štefan mě dokonale vybavil běžkami, obuví a
půjčil mi i vlastní šponovky. Když jsem se do nich nasoukal, zdálo se mi, že to
zvládnu. Zdání ale občas klame.
„Tak si dáme
na úvod desítku,“ pronesl Štefan před boudou.
„Já bych
radši dvanáctku,“ přiznal jsem se. „No, dobře,
to už je jedno. Ty dva kilometry snad nebudeme počítat,“ odpověděl Štefan a já
s hrůzou zjistil, že řeč je o vzdálenosti a ne o pivu. Ač byl mráz, polil
mě pot. Polkl jsem slinu, na pivo jsem si musel nechat zajít chuť. Když jsem se
vzpamatoval, viděl jsem Štefanova záda, jak se vzdalují a vystupují na mírný
kopeček.
„Makej!“ zavelel Štefan. Já bych makal, ale vůbec jsem nevěděl jak. Odpíchl jsem se hůlkami. Zatímco Štefan stoupal, já pomalu zjišťoval, že místo dopředu jedu zpět. Tak jsem tak pomalu couval a netušil jsem, jak přehodit řazení na těch prkénkách. Konečně jsem udělal nicotný pohyb vpřed. Po chvilce jsem byl opět na místě, odkud jsem původně vyrazil. Pak jsem zjistil, že místo běhu připomíná běžkaření takové klouzání, popolézání, jako když se vleče slimák. Zatímco slimák zanechává za sebou cestičku slizu, já měl jazyk na hrudi a pouštěl jsem jen slinu. Později se k slině přidal pot, který mi stékal po obličeji, a cítil jsem čůrek potu také na zádech. Štefan mě nenechal v maléru. Pomaličku sjel zase ke mně a naučil mě pár důležitých pohybů. Zatímco Štefanův ladný pohyb mi připomínal spanilý let ptáka, já si připadal jako skomírající hroch. Po půlhodině jsem byl konečně taky na kopečku, určitě o nějaké to deko lehčí, ale šťastný, že jsem to dokázal. A zase mi mizela Štefanova záda z obzoru.
„Co tam
pořád děláš? Drž se stopy a běž,“ nařídil mi kamarád. Abych nedal
najevo, že jsem na pokraji sil už po pár metrech, zalhal jsem: „Kochám se
přírodou.“
„Tak pojď, takových vyhlídek ještě bude, a mnohem hezčích.“
Upřímně jsem o tom pochyboval. Nikdy jsem se necítil tak mizerně. Nakonec jsme neudělali ani dvanáctku, ani desítku, ale dolezli jsme stěží osm kilometrů. Panoráma kolem mě nechávalo chladným, já měl jediný cíl, dolézt živý. „Tak toto dala má dcera, když jí bylo pět let,“ ohodnotil Štefan můj výkon. „Měl bys začít trénovat, ať to příště je lepší,“ doporučil. Nechtěl jsem mu kazit radost, ale já už tehdy věděl, že žádné příště nebude. Na to se mám příliš rád.
Následující den jsem v zaměstnání chyběl. Nemohl jsem se totiž ráno ani zvednout z postele. Abych ale nevypadal, že mě sport totálně zlomil, vymluvil jsem se na svou babičku. Chudáka babičku, která zemřela před několika lety, jsem tak opět pochovával. Ještě že tehdy v práci nechtěli žádné potvrzení a stačilo jim jen mé slovo, že jdu na pohřeb.
ChytráŽena.cz