Jak jsem se nechala přemluvit aneb na vrchol Kitzsteinhornu

Loni v létě jsme se rozhodli jet na dovolenou do Rakouska. Byla to nádherná dovolená. Žádné lenošení u vody, to fakt ne. Máme rádi aktivní dovolené, kdy můžeme něco nového poznat a mít na co vzpomínat. Po takové dovče pak ještě potřebujeme dva  až tři dny volna, abychom si odpočinuli a psychicky se připravili zas na nástup do práce. Loni to dopadlo úplně stejně, ale byla to nezapomenutelná dovolená.

Po delším plánování jsme si vybrali oblast Kaprunu. Naším cílem bylo vyjet si na Kitzsteinhorn a vyjít na samý vrchol. Bylo celkem jasné slunečné ráno. Sbalili jsme si v kempu pár věcí s sebou a vyrazili jsme. Z Kaprunu to byl autem kousek. Dorazili jsme na parkoviště a šli si obhlédnout, kde se kupují lístky.

Cestou jsme minuli informační tabuli s ceníkem jízd lanovkou nahoru. Cena nebyla za pakatel, ale s podobnou jsme počítali. Mrkli jsme se na obrazovku, jaké je nahoře počasí. A nic moc. Samá mlha a navíc hlásili dešťové přeháňky. Vyhlídka pěkného počasí se zdála v nedohlednu. Ach jo.

Začala jsem přemýšlet, že nahoru nepojedeme. Vyhodit patnáct set za výhled na vzdálenost deseti mlžných metrů se mi opravdu nechtělo. Navíc bylo nahoře jen deset stupňů. Pěkná kosa, brr.

Naštěstí, nebo možná naneštěstí mám přítele tvrdohlavého Býka, který se nehodlal vzdát.  Přemluvil mě, že počkáme deset minut a jestli se to nezhorší, tak vyrazíme. Počasí se přes mé přesvědčení samozřejmě nezhoršilo. Tak jsme koupili lístky a hurá vzhůru.

Lanovky vypadaly moderně a bezpečně. To mě trochu uklidnilo. Posledních pár let jsem totiž začala trpět malinkým strachem z výšek a s těhotenstvím se to začalo zhoršovat. Vyrazili jsme sice dva, ale nosila jsem si s sebou tříměsíčního klokánka. Ještě nikdy jsem se nezalekla a tak ani tentokrát.

Celá jízda byla rozdělena na tři úseky. Nejdříve jsme vyjeli lanovkou Gletscherjet 1 na Salzburger Hütte. I přes můj strach jsem se snažila si jízdu vychutnat. Ráda jezdím lanovkami, protože je mi to tak vzácné. Ale tentokrát to nešlo. Zrovna jsme vjížděli do husté mlhy a nebylo vidět ani pár metrů od nás. V duchu jsem si nadávala, že jsem se k tomu nechala přemluvit.

Trvalo to snad tři minuty a zdálo se mi, že mlha začíná řídnout. Na pár chvil jsem zavřela oči, abych se přesvědčila. Když jsem se koukla znova, tak bylo vidět hned dál. Jaké bylo moje překvapení, když jsme najednou vyjeli z mlhy a mně se naskytl úžasný pohled do širokého okolí. To, co se zdola zdálo jako neproniknutelná mlha, vypadalo při pohledu shora jako prstenec oblačnosti při úpatí hory. Kolem vládlo větrné a polojasné počasí. Občas zpoza mraků pár paprsků polaskalo okolí.

Než jsem se nadála, tak už jsme zastavovali ve stanici. V tu chvíli mě opustily zbytky mrzutosti. S přítelem jsme se na sebe koukli a beze slov jsme se vydali na prohlídku okolí. Trošku mi to tu připomínalo naše stařičké hory. Všude okolo bylo zeleno.

Sedli jsme si na slunečními paprsky vyhřátou lavičku a sledovali snahu staršího děduly nahnat neposlušnou krávu k ostatním. Vydala se za lepší trávou do hustého mlází a nechtělo se jí zpět. Celkem jsem žasla, jak takové zvíře dokáže být energické. Do té doby jsem měla krávy za docela zahálčivá stvoření.

Až jsme si prošli okolí, tak jsme se rozhodli pokračovat směrem vzhůru. Další trasu jsme podstoupili v daleko menší kabince s trefným pojmenováním Gletscherjet 2. Během výjezdu jsme pozorovali, jak se krajina začíná měnit. Zeleně začalo ubývat. Mezi ostrými skalisky se draly potůčky, které se místy spojily v mohutný vodopád. Stoupání bylo viditelně prudší.

Nakonec jsme zastavili u Alpincentra. Tady už toho moc k vidění nebylo. V dálce se rýsovalo pár ostrých skalisek, jinak všude bylo samé kamení a holá zem. Dlouho jsme se nezdrželi a zamířili jsme vzhůru k vrcholku.

Původně jsme měli v úmyslu se pěšky vyškrábat až nahoru na vrchol. Obuv jsme na to sice měli, ale počasí nám moc nepřálo. Bylo velmi větrno a nad ránem padla rosa, takže výstup byl poměrně nebezpečný. Místo toho jsme zamířili na panoramatickou vyhlídku. Cesta se prokousávala horou. Byl to zvláštní pocit. Všude bylo vlhko a chladno. Nad hlavou nám kondenzovala voda a sem tam se stalo, že nám za krk spadla ledová kapka vody. Na konci jsme jeden po druhém byli uneseni výhledem.

Nejbližší vrcholky se majestátně pnuly k obloze. Vzdálenější pak byly zahaleny v mlžném oparu. Silně pofukující vítr je občas na kratičkou chvilku odhalil, aby se mohly natáhnout k nebi.

Vypadalo to jako škádlení mezi vrcholky a větrem. Vrcholky chtěly ukazovat svou mohutnost a nádheru, zatímco vanoucí vítr je cudně halil do svého šatu jako žárlivý milenec.