Jak jsem se nenaučila orientálnímu tanci

Asi před rokem mě napadlo, že by bylo fajn udělat si něco pro radost. Začala jsem přemýšlet o nějaké pravidelné aktivitě, která by mě pozitivně nabíjela a zároveň mě trošičku rozhýbala. Tak jsem přemýšlela a vymyslela jsem, že se zkusím naučit orientální tanec. Chtěla jsem tomu dát čas pár měsíců a za tu dobu bych jistě zjistila, jestli je to pro mě. Vůbec jsem nehledala nějaké perfektní profíky, hledala jsem lidi, které orientální tanec baví a dokáží předat svoji dobrou náladu svému okolí.

Ovšem měla jsem čas jen ve čtvrtek v podvečer. Tak jsem hledala, až jsem na webu našla jediné studio v mém okolí, kde se učí orientální tanec a flamenco a zároveň mají čtvrteční kurzy pro začátečníky. Fotky na webu byly nádherné, asi šest let staré.

Trošku mě zarazilo, že u všech ostatních kurzů bylo datum zahájení. Jen u toho pro začátečníky ne. Tak jsem nelenila a napsala si o datum. Místo data mi přišel e-mail s pozvánkou na den otevřených dveří a se spoustou letáčků. Letáčky byly tytéž jako na webu. Řekla jsem si proč ne a svou účast na dni potvrdila.

Na mapě si našla, kde studio je. Bylo v kratičké uličce hned vedle řeky. Adresu jsem pečlivě opsala a v dostatečném časovém předstihu před začátkem akce jsem se vydala na místo. Na kraji ulice byl obchod pro maminky s dětmi. A hned další budova byla kýžené číslo 5, ale tam žádné studio nebylo. Nenapadlo mě, že je velký rozdíl mezi 5 a 5a. Dál byly vidět jen garáže. Tak jsem se vrátila a zeptala jsem se v obchůdku. Prodavačka mi řekla, že vůbec o takovém tanečním studiu neslyšela, ale v ulici je ještě vzadu zastrčené fit centrum. To se mi nezdálo, protože mi v hlavě blikala myšlenka, že studio je v mateřské školce. Ale nelenila jsem a šla se tam podívat. Tam byla budova fit centra a školky. Žádná cedule o tanečním studiu na budově nebyla, ale adresa byla 5a, tak jsem tam vstoupila a poptala se. Byla jsem odeslána o patro výš.

Měla jsem nedobrý pocit, že je už za minutu šest a já jdu na poslední chvíli, když akce začíná v šest. Rychle jsem vyběhla do prvního patra. Chyba! Měla jsem si přečíst polepený druhý schod, kde se psalo, že se mám zout. U stolečku seděla slečna, která se mi snažila nacpat do ruky letáčky, které jsem viděla potřetí. A také mě zinkasovat o dobrovolné vstupné. S něčím takovým jsem nepočítala, v pozvánce o tom nebyla zmínka, prostě jsem neměla drobné. Ty čtyři koruny, co jsem měla, se opravdu nesetkaly s nadšením. Vzápětí se ke mně přiřítila další dáma, která mi sebrala boty a odnesla je do šatny. Zůstala jsem stát bosá na kachličkách. A nic dalšího se nedělo. Tak jsem si dovolila vstoupit do „hlavního“ sálu. Tam na tělocvičné lavičce seděla už jedna dáma. A jedna z organizátorek se teprve převlékala do kostýmu a řešila nahlas s dcerou jejich rodinné problémy. Akce už v tu dobu měla začít. Asi pět minut po mně přišla ještě třetí žena.

Prvních dvacet minut dne otevřených dveří jsme seděly na tvrdých tělocvičných lavicích a poslouchaly klábosení organizátorek. Nejprve rodinné problémy, pak že přišlo málo lidí a tři je moc málo, že to nemá vůbec cenu pořádat. Tohle mi dalo příležitost se rozhlédnout po sále. Asi to znáte, prostě to byla tělocvična školky. Dopodrobna jsem si prohlédla houpací zvířátka, papírové domy, různé hračky. Nejsem přehnaně vysazená na pořádek, ale nezametená podlaha s poházenými tkaničkami uprostřed sálu mě nenadchla. Byla jsem tak konsternována, že jsem zavčas nezvládla odejít, přestože jedna organizátorka začínala druhé dvě upozorňovat, že by už měly začít, nebo jim odejdeme.

Tak se začalo. Bez jakéhokoliv úvodního slova byla puštěna hudba a začalo se tančit. Tedy magnetofon se podařilo spustit asi až na čtvrtý pokus. Nejprve tanec dvou účastnic pokročilých kurzů. A pak začalo úvodní slovo. Víte, jak vypadá flamenco? Je tam dost hlasité podupávání. Majitelka volila, že bude nejvhodnější své úvodní slovo pronést při tanci flamenca. Myslím, že jsem nebyla jediná, kdo nerozuměl ani slovu.

Pak se s námi snažila navázat kontakt a vyptávala se, proč jsme přišly. Tak jsem se dozvěděla, že je tam jedna kamarádka od organizátorky, jedna dáma už tančí v jiném studiu a já jediná uvažuji o tom vstoupit do kurzu. Bylo mi nesmírně protivné, že paní majitelka chtěla za každou cenu vypáčit z hosta, do kterého studia chodí s komentáři, že její studio je lepší.

Na rovinu jsem řekla, že jsem si přišla pro informace a zatím mi žádné nebyly dány. Zajímalo mě datum zahájení. Začala halda výmluv. A to mě dorazilo, tak jsem velmi slušně řekla, že se mi nelíbí přístup, nevěnovat se hostům, začít o 20 minut později, nic neříct na rovinu. Na mé připomínky jsem se dozvěděla, že jsem v nejprestižnějším tanečním studiu ve městě, které má svoji historii a všichni jsou s ním spokojení. Po mém utření nastala ignorace.

Jestli nejprestižnější taneční studio se po letech dopracovalo k tomu, že si musí pronajímat místnost ve školce se špinavou podlahou a neumí určit ani datum začátku kurzu, tak jaká jsou ta méně prestižní?

Ano, opravdu jsem byla ráda, že jsem vypadla a dostala zpátky svoje boty. Do tohoto studia pořád ještě nemám v plánu podruhé vstoupit. Ale jsem ráda, že jsem to zažila, přestože to bylo neskutečně nepříjemné. Pro příště vím, na co si budu dávat pozor. A utvrdila jsem se v tom, že i pro taneční studia platí: nejdůležitější je přístup k lidem. Mají vás zajímat Ti, co přišli a ne Ti, kteří se nenamáhali.

Asi to na podzim zkusím znova, ovšem v jiném studiu, které o sobě nebude tvrdit, že je nejprestižnější. Od orientálního tance čekám radost a pohodu. A od tanečního studia slušné a korektní jednání.