Vždy jsem nosila vlasy po ramena a patku sepnutou obyčejnou
sponkou nebo „pérkem“, jak se říkávalo. Máma mi vždy vlasy tak nějak zkracovala. Jednou se rozhodla, že mě pošle k holiči.
K pánskému holiči, podotýkám. Dodnes si pamatuji ty dva schůdky do
holičství, prosklené dveře, otáčecí židle a kolem krku velký bílý hadr, který
mě tenkrát zabalil celou. Bylo mi asi tak 8 let. Holič stříhal, jak byl zvyklý, já zaplatila
tři koruny a upalovala domů. Máma byla spokojená, ale já už méně.
Nedočkavě
jsem čekala na tátu, až přijde z práce, že mě třeba polituje. Vyhlížela
jsem ho už na ulici, a když jsem ho z dálky viděla, běžela jsem mu
naproti. Objala jsem ho kolem pasu, kam jsem tenkrát dosáhla, ale táta mě
odstrkoval. „Tati, to jsem já,“ chtělo se mi brečet. „Jejda, já jsem tě vůbec
nepoznal, kdo tě tak ostříhal, máma?“ „Ne,
holič.“ Táta už nic neříkal, chytil mě za ruku a vedl domů.
Další kadeřník, to už byl dětský v té době,
to byla kadeřnice. Věřila jsem jí, že mě ostříhá tak, jak se to nosilo. Měla
jsem už dorostlé mikádo a chtěla jsem takový krátký sestřih, jak se tenkrát
nosil a to byl rok asi tak 1965-6. Kadeřnice vzala nůžky, vlasy mi ustřihla pod
uchem a zeptala se mě, jestli takhle to chci. No už jsem nemohla nic říkat,
protože se s tím už nedalo nic dělat. Byla jsem opět nešťastná. Doma jsem
si dala část vlasů před ucho, aby to vypadalo jako „plejzy“, jak se tomu
tenkrát říkalo a druhou část vlasů za ucho.
No a jak šel čas, já si nechala vlasy růst,
jak se jim chtělo. V roce 1973 jsem se vdávala a týden před svatbou jsem
se rozhodla, že si vlasy sama ostříhám. Doma jsem nikomu nic neřekla, v tichosti jsem
se zavřela v koupelně, a když jsem vyšla z koupelny, máma spráskla
ruce. „Pane bože, kam jsi dala vlasy, kam připíchneš závoj?“ Jen jsem pokrčila
rameny, protože já jsem byla se svým
účesem spokojená. Další odborný
kadeřnický zákrok byl v roce 1974, to jsem byla těhotná se svým prvním synem. Účes, který mi vytvořila
kadeřnice, mě udělal o deset let starší. Hrůza. Od té doby
jsem se stříhala sama. Napřed to bylo tak zvaným „zřezovákem“. Bylo to stříhání bolestivé, pokud žiletka
ztrácela na své ostrosti. Starší generace
budou tento stříhací nástroj pamatovat. Stříhala jsem i manžela a syny, ale to
už jsem se naučila používat kadeřnické nůžky. Na řadu přišla i má kolegyně v práci, kterou jsem ostříhala tak
dokonale, že i její kadeřnice si myslela, že jsem vyučená.
Postupně jsem se zdokonalovala, že jsem působila jako kadeřnice i v nemocnici nebo na dovolené. Samozřejmě, že jsem svou činnost prováděla zdarma, bavilo mě to. Vypracovala jsem se tak, že jsem jednou česala i svatební účes pro nevěstu, mou kamarádku. Ale také si pamatuji, jak přišla za mnou má kolegyně v práci, jestli bych jí neudělala trvalou. Byla jsem ochotná, samozřejmě, ale rozmlouvala jsem jí to, protože měla husté, tvrdší vlasy a nemuselo by jí to slušet. Dohodly jsme se, že napřed to jen vyzkoušíme, že mokré vlasy jí natočím na dřevěné kolíčky, které se používaly na trvalou. Odpoledne přišla i se svou, tehdy tříletou dcerkou. Trvalo to hodně dlouho, protože těch vlasů bylo opravdu hodně. Fénem jsem vlasy usušila a sundávala natáčky. Hřeben ztěžka rozčesával vlasy, které se okamžitě stočily opět do ruličky. Vyšla nakonec z koupelny, s hlavou jako beran a já brečela smíchy. Kamarádka se začala taky smát. Přiběhla její tříletá dcera, která si vedle v pokojíčku hrála. Zůstala stát a začala plakat: „Já chci maminku, kde je moje maminkáááá.“ „Káťo, to jsem já,“ snažila se ji utišit. „Nééééé, já chci maminku.“ Já jsem myslela, že se smíchy potrhám. Kamarádka si musela umýt vlasy, aby ji dcera mohla poznat. Opět jsme sušily a foukaly. Takže sama pochopila, že trvalou ne.
Když jsem v roce 2005 přišla o své vlasy a pak mi začaly růst v různých délkách, musela jsem vyhledat kadeřnici, aby mi s tím něco udělala. Ano, udělala. Stálo mě to 700 Kč a opět jsem se vrátila k tomu, že se stříhám sama. Mé služby využívá má sousedka na chalupě. Manžela i mladšího syna už stříhám jen mašinkou.
ChytráŽena.cz