Jaro je měsíc lásky. V té souvislosti jsem si vzpomněla na to, jak mě kdysi chtěla seznámit kamarádka se sousedem svého přítele.

Bylo to krátce po mém prvním rozchodu v životě. Byla jsem mladou, štíhlou dívkou těsně po škole a prožívala jsem první zklamání v lásce. Byl volný víkend, jaro, venku vše kvetlo a já doma bulila do polštáře, když mi zavolala Jarka.

„Nechceš jít na procházku?“ ptala se.

„Ne, nechci,“ řekla jsem stroze.

Ale Jarka se nevzdávala.

„Chci za taťkou na zahrádku a víš, že se tam sama bojím,“ řekla mi.

To jsem věděla. Zahrádka, kterou si kamarádčin tatínek pořídil, byla za městem a muselo se k ní jít přes les. To bylo nebezpečné, ač to byla moc pěkná procházka. Za lesem, mezi rybníky, byla zahrádka.

„Já nemám moc náladu, víš. Tak dobře, půjdu. Stačí, když se za hodinu stavím k tobě?“ zeptala jsem se. Vystavit kamarádku riziku jít samotnou jsem nechtěla. Upravila jsem se, vzala jsem si sportovní sukni a oblíbenou halenku, přibrala teplejší mikinu na večer, až se bude ochlazovat, a vyrazila jsem. Nakonec, aspoň přijdu na jiné myšlenky.

Když jsem přicházela k Jarčinu domu, viděla jsem ji z dálky. Nebyla ale sama. Byl s ní její přítel Honza.

„Jé, vy jste tu spolu. Tak to já zase půjdu,“ řekla jsem v domnění, že Honza přišel nečekaně. Netušila jsem, že byli domluvení a od začátku na mě čekali oba. A vůbec jsem netušila, že mě čeká další překvapení. Tím byl Josef.

„Ahoj, já jsem Pepa,“ řekl zavalitý mladík, který na nás čekal u lesa. Byl to takový vysoký hromotluk, dosti neohrabaný a docela nesmělý.

„To je od tebe podraz,“ zasyčela jsem na kamarádku, že to slyšela jen ona.

„Oba jste sami a my jsme se rozhodli vzít vás na procházku,“ culila se a šťouchla do mě. To šťouchnutí bylo kapánek silnější, a tak jsem se rozletěla a zastavila jsem se až v Pepově náručí. Měla jsem chvilku dojem, že mě ani nechtěl chytit, ale nestihl uhnout. Cítila jsem, jak se silně potí.  I jeho čelo bylo zkropeno potem. Celý se leskl a nebyl mi vůbec sympatický.

„Musím být brzy doma,“ vymlouvala jsem se.

„Ale, nepovídej. Víš, že zahrada je daleko. Vaši tě určitě nebudou postrádat,“ práskla kamarádka a já musela, chtě nechtě, s nimi. Zatímco se Jarka s Honzou bavili, já se po boku zavalitého Pepy příšerně nudila. Když už jsem byla přinucena procházet se, chtěla jsem rozvinout rozhovor. Ale Pepa odpovídal většinou jedním slovem, jako by ani neuměl utvořit větu o více než třech slovech.

Ať jsem začala mluvit o zálibách, o počasí, o práci, nebo o přírodě, Pepa vždy mou snahu komunikovat zmařil v samém začátku. Nakonec jsem jen šla a tupě pozorovala okolí. Chvilkami jsem dokonce skákala do řeči Jarce a Honzovi. Prošli jsme les a rozhodli jsme se zajít k oblíbenému rybníku.

„My vás tu chvilku necháme. Chceme se ještě stavit za taťkou,“ řekla Jarka a zmizela s Honzou směrem, kde byla zahrádka Jarčina tatínka. Sledovala jsem, jak se ruku v ruce vzdalují.

Následoval poměrně nudný rozhovor budící dojem výslechu na policii. Já byla vyšetřovatelem.

Páčila jsem z hromotluka údaje o jeho životě. Za našimi zády vyskakovali kapříci z vody.

„Chytáš ryby?“ napadla mě další otázka.

„Ne,“ zněla opět strohá odpověď.

„Jé, hele, Jarka s Honzou se už vracejí,“ řekla jsem nadšeně, jako bych zvěstovala světu, že jsem právě vyhrála milion. Skutečně mě návrat těch dvou potěšil.

„Copak, vy dvě hrdličky?“ ptal se Honza. Jako bych já se svým kyselým, nudou sešklebeným obličejem připomínala nějakého ptáka, natož hrdličku.

„Půjdeme už domů, že?“ zeptala jsem se s nadějí.

„Přeletíme ještě lávku,“ spustil Honza nadšeně. Naše lávka vedla v třetině rybníku a spojovala dva břehy. Ráda jsem přes ni běhávala s kamarádkou a pozorovala ryby. Nyní jsem ale na lávku neměla náladu. Ale Jarka s Honzou už po ní běželi. Uprostřed se zastavili a poskakovali. Lávka pružila a houpala je. Nakonec se vydali na druhý břeh a z něj volali na nás. Tak jsem se také rozběhla na lávku.

Pepa zůstal stát na místě, ale mně to vůbec nevadilo. Když jsem byla v polovině, přece jen jsem se otočila:

„Snad se nebojíš?“ zeptala jsem se. Pepa se bál. Jak jsem se dozvěděla, neuměl plavat.

„Viděl jsi, že nás lávka unesla,“ smál se Honza z druhého břehu.

„Ale já jsem těžší,“ řekl váhavě Pepa. Pak si ale dodal odvahy a pomalu šel po lávce.

Byl těžší. Když ušel pár kroků, lávka se nebezpečně rozkývala a praskla. Pepa stihl ještě skočit do bezpečí, ale já skončila v rybníku. Bylo sice teplo, ale voda byla ještě studená. Doplavala jsem zpátky na břeh. To už tam byli i Jarka s Honzou, kteří, když viděli, co se děje, rybník oběhli. Ruku mi podal samozřejmě Honza. Připadala jsem si jako jeden z kaprů.

„Promiň, říkal jsem, že jsem těžký,“ omlouval se rudý Pepa.

Drkotala jsem zuby a smrděla rybinou. „Asi zmrznu.“

Teprve pak napadlo Pepu, že by mi mohl půjčit svůj kabát. Měl na sobě takový dlouhý baloňák. Jak byl vysoký, tak mi ten kabát sahal až na zem.

„Ale já jsem mokrá. Musím se hned někde převléct,“ upozornila jsem. Všude kolem byl les, a tak jsem zalezla do úkrytu stromů, sundala ze sebe sukni, halenku i promočenou mikinu a jen na spodní prádlo si vzala kabát. Vlezla bych se do něj třikrát, a tak jsem si pořádně omotala pásek kolem těla a vyšla z křoví.

„Vypadáš jako exhibicionista,“ smála se Jarka.

„Já vím. Naštěstí bude brzy tma,“ řekla jsem a ťapkala v mokrých botkách. Přitom jsem mávala mokrou halenkou nad hlavou, aby oschla. „Můžu jít strašit při měsíčku pocestné,“ smála jsem se nakonec té události. Nebyla to přece taková tragédie. Jen ten puch z ryb byl strašný. Snad právě proto šel Pepa krok za mnou, i když za prasklou lávku vlastně mohl on, lépe řečeno jeho váha.

Rychle se stmívalo a mně začala být opět pořádná zima.

„Co kdybychom utíkali?“ zeptala jsem se.

Popoběhli jsme a doběhli k Jarčinu domu.

„Nebude vám vadit, když už půjdeme a nedoprovodíme tě?“ zeptala se kamarádka. Samozřejmě, že mi to nevadilo. Ale Pepa mě chtěl doprovodit. A tak jsem ho měla v patách. Táhla jsem za sebou kabát a slyšela jeho funění. Už jen seběhnout z kopce a byla jsem doma. A právě při sbíhání z kopečka mě Pepa dohnal a přišlápl cíp baloňáku, který jsem vlekla za sebou. Jak jsem byla rozběhnutá, vyletěla jsem z kabátu jen ve spodním prádle a udeřila jsem se hlavou o chodník.

„Au!“ vyskočila jsem a držela jsem se za čelo. Rychle jsem opět vklouzla do kabátu.

„Jsi v pořádku? Promiň,“ huhňal Pepa.

„Moc v pořádku nejsem,“ řekla jsem. „Snad už dobelhám domů sama. Kabát pošlu po Jarce.“

„Ale já tě doprovodím. Co kdyby se ti něco stalo?“ ptal se.

„Já myslím, že to bude bezpečnější, když půjdu sama. Už se mi toho dnes stalo dost.“

Přesto mě smutný Pepa doprovodil. Zdálo se mi, že mi chtěl dokonce dát u vchodových dveří pusu. To jsem ovšem neriskovala. Určitě by mi přinejmenším vypíchl oko, když ne obě.

„Ahoj,“ špitla jsem a zabouchla za sebou dveře. Až ve výtahu jsem se cítila konečně bezpečně. Hlava mě třeštila, byla mi zima a příšerně jsem smrděla. Zbavila jsem se ale nešikovného hromotluka, a to byla výhra. Tiše jsem odemkla byt a zmizela v koupelně.

„To jsi ty?“ ptala se mamka přes dveře.

„Jo, já, mami,“ odpověděla jsem, jako by to mohl být snad někdo jiný, když sestra seděla s rodiči v obýváku.

Po důkladném odbahnění, vymydlení a zahřátí se teplou vodou jsem si vyprala halenku i sukni. Kabát jsem přehodila přes prádelní šňůru s tím, že ho později také přeperu.

„Fuj, co to tu jde cítit?“ volala mamka o pár chvil později, když se dostala do koupelny. „A co to tu visí za obrovský kabát?“

„Mami, to bys nepochopila. Spadla jsem do rybníka, tak jsem si ten kabát půjčila.“

„Od koho?“ zajímalo mou mámu.

„No, od Jarky.“

„Copak Jarka nosí obří pánský kabát?“ vrtěla mamka hlavou, ale víc se neptala. Nakonec sama viděla, jak jsem kabát za dva dny vracela kamarádce.

„Co se ti to zase stalo?“ třeštila na mě Jarka oči a zírala na obří bouli na mé hlavě.

„To Pepa,“ řekla jsem.

„Vy jste se snad prali?“ smála se. Skutečně jsem vypadala jako po bitce. Navíc jsem dostala po jarní koupeli pořádnou rýmu.

„Pepa se na tebe ptal. Prý by se s tebou chtěl ještě vidět,“ šeptla Jarka.

„Proboha, jen to ne! Další den bych asi nepřežila,“ uzavřela jsem kauzu „Pepa“.