Jak jsem se učil psát...

Nebojte se, milé čtenářky a případní čtenáři, nehodlám se spolu s vámi vracet do své první třídy. Tím nechci ovšem říci, že schopnost psaní mi byla úplně upřena, leč nutno popravdě přiznat, mé písemné projevy zdaleka nedosahovaly úrovně slova mluveného. Dnes je to problémů prosté.
Zaplatíte si „kurs tvůrčího psaní“, někdy dokonce stačí jen korespondenční, zaplatíte příslušnou sumu - nechci říci „obolus“, neboť jde o částky podstatně vyšší a je z vás natotata povídkář, poeta, ba dokonce i spisovatel. Abych nezapomněl - nevíte, odkud se vzalo to úsloví „natotata“?        
 
Jinak tomu  bylo v době mých literárních počátků. Naštěstí jsem měl svého „domácího“ učitele - vysvětlím záhy.         
Jak jsem již uvedl, nebo jak se dočtete v některé z dalších vzpomínek, pokud na ně dojde, jal jsem se, po předvojnovém pomáhání pohraničnímu zemědělství, přejít k povojnovému zajišťování energetické budoucnosti. Prostě řečeno, stal se ze mne brigádník na výstavbě prvního dolu, postaveného v době socialismu. Tak to stálo i v letáku, který mne na tuto stavbu přivedl, že tam byl i příslib bytu, nebylo rozhodně podružné.          

Ubytování bylo vynikající - obsadili jsme několik vícebytových jednopatrových domků ve vesnici blízko stavby - pro mne to bylo jen dočasné řešení, za tři měsíce jsem skutečně dostal vlastní byt v okresním městě. Parta byla různorodá, od pravověrných nadšenců přes dobrodruhy až po ty, kteří dostali možnost volby mezi brigádou nebo basou. Oprášilo se heslo již z prvních poválečných let - „Stavíme stavbu, stavba staví nás“ a pak už bylo na každém jednotlivci, jak si poradí sám se sebou i s lidmi okolo sebe. 

Tolik nezbytný  úvod. Raději k věci. Přišla nějaká moudrá hlava na to, že kolektivnímu snažení by pomohlo vydávání vlastního časopisu, stavbě věnovaného. A jednoho deštivého dne přijel k našim ubytovnám automobil Wartburg s odpovědným redaktorem - Pavlem T.  Někdejší student, tuším že brněnské techniky, byl po postižení dětskou obrnou odkázán na invalidní vozík - i to auto měl upraveno pro ruční řízení. Již v době, o které píši, měl za sebou četné literární úspěchy, psal povídky, pohádky, recenze, později jsem od něj četl i dvě, dalo by se říci autobiografické knihy. Pokud se nemýlím, má  na svém kontě také nějaké náměty televizních her a snad i jednoho realizovaného filmu. 
     
Ale o to teď nejde.
Pavel se stal okamžitě kamarádem svých vrstevníků, respektovaným vychovatelem a důvěrníkem i těch mladších a v řadě případů problémových okolobydlících. Jeho pokoj, kuchyň a redakce v jednom, byl neustále plný návštěvníků a cigaretového dýmu. Vedly se zde řeči, občas se zde i schůzovalo a tvořil se zde již vzpomenutý časopis. Pavel vynikal také v tom, že by dovedl „vymámit z jalové krávy tele“... Řekneš mu o něčem něco a on na to: „Napiš to!“ Až po letech jsem toto úsloví našel v povídání o novináři E.E.Kischovi, kterého ke psaní dovedlo obdobné ponoukání jeho přátel. A tak jsem byl  donucen psát nejen reportáže ze stavby, ale i recenze o tom, co je dobré si přečíst, ba i hodnocení filmů, které nám občas promítali v sídlištním kulturáku. Byly tu i mé první, pod přísným kritikem psané pokusy o fejeton, glosu a bůhvíjak se ty různé počiny nazývaly. Jen poezii jsem se vyhýbal. K tomu došlo o hodně let později, kdy jsem dva roky po sobě vyhrál zlaté přívěsky za nevážné veršíky věnované prvomájové lásce. Třetí výhra už nebyla, časopis mezitím zanikl, doufám, že ne mou vinou.
   
Vraťme se k mému učiteli. Pavel byl neúprosný. Jeho silné červené škrty se daly ještě snést, někdy mé dílo přetrhl a obrazně, někdy i doslovně hodil na hlavu. Nesnášel patetický, nebo jak říkal funkcionářský projev. „Uvědom si, pro koho píšeš, nejsi na schůzi.“ Měl pravdu. Radil mi, abych používal častěji tečku - neměl rád dlouhá souvětí. Tak tady jsem se dostatečně nepoučil. Často se přistihnu, že nejsem schopen včas větu ustřihnout. No konečně i můj oblíbený Bohumil Hrabal to někdy vezme nonstop přes celou povídku. Rád na Pavla vzpomínám, vedli jsme spolu hovory nejen v tom zakouřeném pokoji, ale i na rybách nad Těrlickou přehradou - tvořili jsme trio - Pavel, Arnold - další kamarád, ubytovatel nás brigádníků.

Čas nás rozdělil, Pavel se vrátil pod Beskydy, dožil se čtyřiašedesáti let, s Arnoldem jsme se vídali až do jeho odchodu do nenávratna - holt i mušketýři odcházeli jeden po druhém. No a Pavlovi jsem zůstal dlužen za ten „kurs tvůrčího psaní“. Takže, milý kamaráde, dodatečně děkuji!