Jak jsem se učila lyžovat

Když jsem byla malá, jezdili jsme téměř každý rok na hory do Krkonoš. Podnik, u kterého mamka pracovala, tam měl svoji chatu. Využívala se celoročně. Několikrát jsme tam byli i v létě, ale v zimě se mi tam líbilo více.

Chata byla celá dřevěná a správce vlastnil úžasného černého ohromného psa. Děti si s ním mohly dělat, co chtěly. Vozit se na něm, tahat ho za ocas, honit ho… Dítěti nikdy neublížil a snášel naše někdy hrozné nápady. Nejraději odpočíval v lyžárně, takže očichal všechny boty. V sobotu ráno jsme přijeli a on už odpoledne poznal, kdo do chaty patří a kdo ne. Kdyby tam šel někdo cizí, hned by to oznámil správci.

Když jsme na tuto chatu začali jezdit, bylo mi asi pět let. Hned před chatou byl kopec a tam jsme řádili celý den. Z oken chaty na nás bylo vidět, tak někdy rodiče nechali naši dětskou bandu o samotě. Dříve u každé chaty nebyl vlek, do kopce jsme museli po svých. Tenkrát nám to nevadilo. Zkušenější lyžaři jezdili na sjezdovku, která byla na protějším kopci. A stejně jsme se více vyřádili bez lyží.

Když mi bylo asi šest nebo sedm, už nevím, tak jsem se začala učit lyžovat. Měla jsem modré lyže s obrázkem lišky. Kamarádka, kterou jsem tam poznala, měla podobné, akorát s medvídkem. Tyto lyže se připínaly řemínky na běžné boty. Takže odpadlo přezouvání do přezkáčů. Pokud nás už lyžování nebavilo, odepli jsme lyže a bylo to.

Kamarádka měla tehdy lyže také nové, a tak jsme se rozhodly, že dokud nesjedeme kopec bez pádu, nepůjdeme do chaty.  Ze začátku jsme padaly jako zralé hrušky. Na oběd nás musely mamky přemlouvat a vymyslely na nás taktiku. Prý se musíme najíst a odpočinout si, aby nám to odpoledne šlo lépe. Kupodivu to tak bylo. Odpoledne už bylo pádů méně. Druhý den jsme ve „výcviku“ pokračovaly. Z kopce dolů, výšlap nahoru a tak pořád do kola. Odpoledne už na nás přicházela únava, ale řekly jsme si, že to nemůžeme vzdát před cílem. Tedy sjezdem kopce bez pádu.

Ten vysněný den přišel v úterý. Ráno jsme přišly na kopec a párkrát ho sjely bez pádu. Ihned jsme to všem oznamovaly a měly velikou radost. Mamky se dohodly, že to půjdeme odpoledne oslavit do města do vyhlášené cukrárny. Po obědě jsme si chvíli odpočinuly a už popoháněly mamky. Na slíbený pohár jsme se moc těšily. Cesta trvala asi dvacet minut, nám se ale zdála nekonečná. Musely jsme projít kolem sochy Krakonoše. Jako malá jsem se ho trochu bála. V cukrárně jsme měly dovoleno vybrat si pohár, který chceme. Tehdy to byla veliká odměna. Dnes by to asi dětem přišlo jako samozřejmost.

Ráda na roky strávené na této chatě vzpomínám. Bohužel vyhořela. Před pár lety jsme se tam byli podívat. Už je to tam úplně jiné. Místo chaty holá pláň a v blízkosti naší cestičky do města stojí hotel. Tou cestičkou se už nedá projít, takže ani nevím, jestli tam zůstal ten obávaný Krakonoš. Věřím ale, že vládce Krkonoš se nedá jen tak „přesadit“.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10