Jak jsem šla s kamarádem na borůvky

Právě včera jsem se vydala s kamarádem na borůvky. Kamaráda sběr těchto titěrných plodů nebaví, a tak prohlásil, že během našeho výletu bude suplovat pouze mou ochranku.

S tím smířená jsem se vyzbrojila dvěma kyblíky, jsem přece zdatný sběrač veškerých lesních plodů, batohem plným jídla pro sebe i kamaráda, pití a také piškotů a granulí pro mého psa Bena, a vyrazili jsme. Kamarád na hory nechodí, a tak po prvních asi deseti metrech směrem na turistickou chatu, kde každý rok borůvky sbírám, pronesl: „To jako půjdu pět kilometrů takto do kopce?“

Čekal asi něco jiného, ale já s úsměvem přikývla. Ben byl ve svém živlu, já, zvyklá na výšlapy, taky. Kamaráda poháněla jen vidina vychlazeného piva na konci cesty. Během výšlapu jsem mu ukazovala rozcestník a říkám mu: „Vidíš, tady Ivona, má kamarádka, jednou šla s dětmi dřív, než já a sešla z cesty. Opustila naši červenou značku a šla po zelené.“ Kamarád se smál a litoval kamarádku, která si tehdy ušla o 12 kilometrů víc, než kdyby šla po správné cestě. „Jo, kdo mě v lese opustí, tomu se les patřičně pomstí!“, pronesla jsem. Já les miluji, je to pomalu můj druhý domov. Cítím se zde bezpečněji, než ve městě.

Když jsme dorazili až na místo, kamarád se hrnul k výčepu. Já mu předala s úlevou svůj batoh, vzala jsem si konvičku a oba kyblíky a šla na své borůvkové místo, které je každým rokem obsypáno těmito modrými plody. Ben mě následoval. Ale nikde nebyla ani borůvka. Všechny pomrzly a já stála u prázdných keříčků. To jsem ještě nezažila, „mé“ místo mě nikdy nezklamalo. A tak jsem se dala do zoufalého rozhrnování keříčků. Občas jsem narazila na modrou kuličku uprostřed zeleného keře.  Nedala jsem se odradit a pilně jsem kuličku uložila do konvičky. Kamarád, který mezitím vypil zlatavý mok a přišel ke mně, se mi smál. Přesto jsem u chaty zůstala, k nelibosti kamaráda, několik hodin.  

„Pojď, půjdem už domů,“ řekl kamarád. Nechtělo se mi, na vrcholku jsem už ale nenechala snad ani kuličku. A tak jsem mlčky následovala kamaráda. V ruce jsem nesla poloprázdnou konvičku. Cestou jsem narazila na louku, kde v trávě bylo pár keříčků, na kterých bylo víc borůvek, než na vrcholu. Nedalo mi to a dala jsem se do sbírání. Kamarád mi přinesl tři modré kuličky a popoháněl mě, ať jdu. A tak jsem navrhla, ať jde napřed a počká na mě u studánky, která byla od místa vzdálená asi 500 metrů. Souhlasil. Věděl, že u studánky je lavička. Kamarád se totiž šíleně bál klíšťat a odmítal si sednout ke mně do trávy. A já si mohla v klidu sbírat borůvky.

Když jsem těch pár keříčků obrala, šla jsem dál směrem ke studánce. U rozcestníku, kde tenkrát kamarádka Ivona sešla z cesty, jsem si ještě řekla, že je dobře, že jsem kamaráda na místo upozornila. Možná by také z cesty sešel. Dorazila jsem s Benem ke studánce, ale kamarád tam nebyl. Byla jsem hodně naštvaná, že se dal na cestu k vlaku sám a mě v lese nechal samotnou. A tak jsem psovi dala vodu a šlo se dál. Asi kilometr od studánky jsem narazila na další keříky s borůvkami. „Když je oberu, jistě bude na koláč,“ pomyslela jsem si s tím, že kamarád už možná sedí ve vlaku a nestihnu ho. A tak jsem si sedla do trávy a sbírala. Najednou se Ben rozštěkal a já slyšela, jak někdo dusá za mými zády. A už jsem slyšela známý hlas: „Tak tady jsi!“ Byl to kamarád. Vyprávěl mi, jak sešel z cesty právě v místě, které jsem mu ukazovala a šel po zelené. „Ještě jsem se divil, když jsem šel z prudkého kopce dolů, že jsem profík, že jsem ho cestou nahoru vyšel a ani se mi nezdál tak prudký,“ řekl naštvaně. Pak mi podrobně líčil, jak luštil stopy u studánky, aby zjistil, jestli jsem u studánky už byla. Díky Benovým tlapkám poznal, že jsem před ním. Kamarád byl hodně naštvaný, když viděl, že se ještě snažím sbírat modré kuličky. Za ten den jsem měla v konvičce slabý litr borůvek. A tak se rozhodl jít zase napřed. K nádraží už zbýval slabý kilometr. „Ať zase nezabloudíš!“, řekla jsem a vůbec jsem neprotestovala, že mě v lese nechává. Stejně jsem většinu cesty zpět šla s Benem sama. Kamarád utrousil něco, že není hlupák a už si dá pozor, a šel.

Dosbírala jsem borůvky, měla jsem něco přes litr, a kráčela zpět k nádraží pohodlnou chůzí. Když jsem se blížila k budově, bylo mi jasné, že vlak v celou nestihnu a budu muset čekat tři čtvrtě hodiny na nádraží. A tak jsem si v cukrárně koupila zmrzlinu, měli mou oblíbenou, a v klídku šla dál k nádraží. Došli jsme s Benem v pohodě a usadili jsme se v čekárně. Asi po deseti minutách jsem pohlédla z okna čekárny. Zrovna po nástupišti kráčel muž a já si v duchu říkala, že má stejné tričko, jako můj kamarád, který už je na cestě domů. V tu chvíli se otevřely dveře čekárny a…dovnitř vstoupil kamarád! 

Neudržela jsem se a propukla v hlasitý smích. Já byla osvěžená zmrzlinou, Ben baštil piškoty a kamarád byl celý odřený, po čele mu tekl pot. „Snad jsi zase nezabloudil?“, ptala jsem se a držela se za břicho, které mě bolelo od smíchu. Jen po mně blýskl očima. Bylo jasné, že „má ochranka“ opět sešla z cesty. Sedl si, nemluvil, tak byl unavený. Myslím, že na borůvky se mnou už nikdy nepojede. Ale já si neodpustila poznámku:

„Vidíš, já říkala, že kdo mě nechá v lese samotnou, tomu se les náležitě pomstí.“

Když jsme pak vystupovali z vlaku, Ben nešikovně skočil na konvičku s borůvkami a borůvky vysypal na zem. Tak jsem si z lesa přivezla jen maličký dezertní talířek borůvek.

Večer mi kamarád telefonoval, aby mi sdělil, že si našel tři zakouslá klíšťata. A já ani Ben jsme neměli ani jedno! Jó, les, ten je můj kamarád.