Jak jsem začala pěstovat kaktusy ...

Už jako malá holka si pamatuji, že mne kaktusy fascinovaly svojí zvláštností a jedinečností na rozdíl od běžných pokojových květin. Vzpomínám si, jak tatínek jednou přijel domů z práce s tajemným výrazem ve tváři a řekl mi, ať se jdu s ním podívat do auta, co přivezl.

Otevřel kapotu na své tehdejší škodověnce a musel mne nadzvihnout, abych viděla do kufru auta na tu nádheru. Bylo tam několik už docela velkých krásně žlutě a červeně kvetoucích kaktusů. Přenesl je na okno v obývacím pokoji k jižní straně. Všechny pak bavil historkou, jak k nim vlastně přišel.

Tatínek jezdíval po opravách televizorů pro tehdejší Elektrokov, měl své "rajony", jak tomu říkává ještě dodnes. Právě zastavil u domu, kde měl nahlášenou opravu televizoru a viděl postarší paní, jak ty krásné bodlinky veze na kolečku se záměrem je vysypat na kompost. Ptal se jí, proč to dělá a ona ještě pod návalem vzteku jak o ně byla popíchaná mu řekla, že jestli je chce, že si je může vzít. Starala se o ně po zesnulém manželovi a jednoho dne už jí došla trpělivost a v té chvíli se tam právě objevil můj tatínek ... jenže tím to pro mne skončilo. Mohla jsem je jen zdáli obdivovat a s mými dvěmi sestrami jsme měly přísně zakázáno se k nim přiblížit.

Díky svému zaměstnání měl tatínek několik známých z řad kaktusářů a zakrátko začal vysévat různé druhy semínek, kupovat si rostliny, až mu jednoho dne naše maminka, které došla také trpělivost, nasupeně řekla, že by se měl vystěhovat s kaktusy někam jinam. Jelikož jí postupně vytěsňoval s jejími milovanými fialkami i z ostatních oken. Rozhodl se tedy, že si postaví skleník za domem na zahradě. Jak šla léta a my holky rostly, tatínek rozmnožoval sbírku a pro nás tři ten jeho přísný zákaz se jen na krůček přiblížit trval dál. Jen sestřině kočce to bylo jedno, jednoho dne si vyčíhla nepozorovanou chvilku a vběhla do otevřeného skleníku, ustala si přímo do velkých misek kde měl přepikýrované (přesazené) mladé semenáčky úhledně seřazené do řad a popsané cedulkami o jaký druh toho a toho kaktusu jde ... co následovalo? Příšerné hromobití a tím jsem nakonec na kaktusy zanevřela i já. Mne a mým sestrám tehdy připadalo, že ty trnité rostliny má táta raději než nás tři, rozhodně jim věnoval více času.

Zhruba před deseti lety v zimě, která byla dost podobná té letošní, se pod tíhou sněhu prolomila střecha ve skleníku. Vevnitř vše leželo pod sněhem, byl všude co si vzpomínám. Naštěstí to bylo koncem února a v březnu přišlo docela rychlé tání. Jenže táta zuřil a řekl, že končí ... mé sestry už byly z domu pryč, zakládaly rodiny a tato zpráva s nimi nijak ani nehla. Mne to ale docela dost vzalo a mrzelo to, co se stalo. A hned jen co se oteplilo, jsem začala čistit, probírat, přesazovat to, co šlo zachránit. Navzdory tomu, že byly přikryté sněhem a předčasně zalité tajícím sněhem, jsem jich tehdy docela hodně zachránila. Zhruba tak polovinu sbírky. Ještě jsem z rostlin co nevydržely odebrala semena a vysela ... a tak jsem začala já, tatínek mi nedůvěřivě říkal, že to nevydržím, protože nevěří, že by zrovna mne něco takového mohlo zajímat. No pravda, měla jsem úplně jiné zájmy a ke všemu jsem tehdy docela vážně onemocněla se zády, ale po rozchodu s přítelem právě toto pro mne byla docela dobrá terapie.

Po nocích jsem přečetla spousty knih o jejich pěstování, množení atd.. A tatínek? Sice mne zrazoval, ale chtě nechtě, když jsem si trvala na svém, musel opravit skleník. Ruce mám stále rozpíchané, ale nevadí mi to, kaktusy mám moc ráda a i když si říkám kolikrát, že tohle už není malý koníček, jsem pyšná, když vykvetou, hlavně ty co jsem sama vypěstovala. Je to krásný pocit.

A dnes po mnoha letech? Skleník je už opět předělaný, je o hodně větší a děda tam má svůj koutek euphorbií a dalších sukulentů, na které přesedlal. Vše ostatní zabírají kaktusy rozličných druhů, ale nejraději mám druhy mammillárií.

Mezitím se mi narodila dcera, dnes už téměř pětiletá. Neopakuji stejnou chybu, i když jsem ji poučila o trnech, neodradily ani ji. Pomáhá mi už druhým rokem, sice jsem z počátku měla strach, ale moc ráda je přesazuje - pikýruje právě ty malinké, ze semínek vyrostlé. Dopředu ví, který se ve skleníku chystá kvést a poučuje mne svým roztomilým dětským způsobem, jak je mám zprašovat štětečkem, aby byla semínka a zbožňuji, když mi říká: "Mami pozor! Píchají!"

Právě k nám přichází jaro a já už nyní se moc těším na tu nádhernou barevnou záplavu květů, kterými se mi kaktusy odmění za ty své trnky v mých rukou ...

Lesara – čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete