Jak jsem získávala tituly

Životní osud mě odvál z města. Jít žít na vesnici je šok. Buď si ten styl zamilujete, nebo utečete zpět. Já jsem zůstala, a tak můžu tento příběh vyprávět dál.

Vesnice, typická... starousedlíci ve svých stoletých staveních, domečky z éry minulého režimu, polorozpadlé, ale funkční JZD, náves s obecním úřadem, jeden obchod a na okraji rozkvétající novostavby.

Pár měsíců nikoho nepoznáváte, jestli si ale myslíte, že stejně tak jste pro ostatní anonymní i vy, tak na to zapomeňte, jak je to možné, netuším, ale o vás ví všichni aspoň něco. V hospodě, která zeje, mimo jednoho stolu u výčepu pro místní, prázdnotou, je tabu si přisednout. Tak poslušně sedíte o stůl dál a pošilháváte, jestli vás třeba nepozvou na panáka a nevezmou do party.

První měsíce tedy rozhodně ne, dokonce i hovory utichají, když přijdete. Ledy pomalu tají tak po třech až čtyřech měsících, záleží na vaší aktivitě návštěv. Dalším důležitým úkolem jsou nákupy. Není to tedy žádné terno, ale když sem tam zapomenete něco koupit v marketu ve městě, stejně sem musíte. Za pár měsíců s vámi prohodí řeč i prodavačka a pokud chcete komunikovat, zhruba každý týden se hovory protáhnou. Získáte dobrý zdroj informací a také začínáte mít možnost korekce informací o sobě. Pak ještě sem tam přinese nějaký dopis pošťačka, která si ráda popovídá a tak do půl roku máte zhruba přehled o vesnickém dění. A polehoučku začínáte do vesnice patřit. Je to dřina, ale jde to. Už nejste měšťák, už jste jejich, vesnický balík. Jasný znak získaného titulu je, když přestanete řešit, jestli se kvůli cestě do místního obchodu převlečete aspoň do džínů a tenisek. Vyrazit v teplácích a pantoflích do obchodu, to bych ve městě nezvládla, ale už to neřeším. Jde to pomalinku, ale stejně takhle dopadnete. Titul balík je váš.

A pak je tu ještě jedna možnost speciálního titulu, má zcela jiný ráz a získáte ho, navzdory specializaci, velmi rychle. Podmínkou je bydlení v místní bytovce.

Typická komunistická, i s původními obyvateli, tak dva tři byty. Pár bytů je přechodný azyl pro mladé rodiny, které někde v okolí staví a pak zde bydlí případy jako vy, životní osud je prostě odvál z města a tak nějak jsou rádi, že mají kde bydlet a někam zase zapadli. Celkem slušný mix. Ale jedno všechny spojuje. Nálepka bytovkář. Na vesnici jasná příslušnost. Ani starousedlík, ani jeho příbuzná naplavenina, ani zbohatlík z novostavby, prostě bytovkář, speciální případ.

Ale asi právě to nás tmelí dohromady. Tak, jak se pomaluje sžíváte s vesnicí, s bytovkou se sžijete hned. Klidně první den vás první soused zastaví a hned vyzpovídá, druhý den už pozve na panáka.

Když do toho jdete s čistým srdcem, upřímností a pohodou získáte vysněný klid. Není to každý den idylka, můžeme se hádat, drbat, jako všude, ale nakonec táhneme za jeden provaz. Když se něco rozbije, zazvoní se na souseda, když něco nefunguje, on se vždycky někdo najde, kdo to opraví. Najednou se domluví společný odvoz i svoz dětí, vzájemně si dovezeme nákup. Na zahradě před bytovkou máme ohniště, občas uděláme i úklidovou brigádu. Kdo chce, zapojí se. Vlastně jsme příkladné fungující společenství. Dneska se stále hovoří o úpadku obyčejné slušnosti, chybějící vzájemné pomoci, každý si hrabe na svém písečku,...tak u nás je to jinak.

Verafilipo - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete