Jak jsme čapli zlodějíčka

Odjakživa miluji kriminální příběhy a koukám na ně se zaujetím v televizi. Ale jenom, když je manžel doma, protože jsem ke všemu pořádná poseroutka a doma bych se pak sama po shlédnutí seriálu bála, jak už dokazuje můj příběh.

Stalo se to v létě. Šla jsem spát, ale za chvilku jsem se vzbudila s nepříjemným pocitem v žaludku. Šla jsem se napít a vracela jsem se do postele, v tom okamžiku jsem slyšela vrznutí naší branky. Krve by se ve mně nedořezal. Okamžitě jsem vzbudila manžela, který si spokojeně vyspával. Odbyl mě s tím, že to určitě nebylo u nás, ale já se nedala.

Přesvědčila jsem ho, aby se šel podívat, co se děje. Do ruky jsem mu strčila váleček na těsto - pro jistotu. V hlavě už jsem měla titulky, které budou v novinách: masový vrah se pokusil vyvraždit rodinu atd. Krůček po krůčku jsem se sunula za manželem, přece nebudu sama ložnici, že? Můj tep byl snad 200 za minutu. Šli jsme pomalu ke dveřím, odkud se linuly zvuky, jak se k nám někdo chtěl mermomocí dostat.

V manželovi taky přituhlo, mám totiž tu vlastnost, že dokážu vyburcovat strach i v jiných osobách, za což mi pak každý nadává. Zvuky byly čím dál silnější a osoba za dveřmi byla neodbytná. Začala i bouchat na dveře a řvát: „Mámo, okamžitě mě pusť dovnitř!!!“ Ale něco nám v tom nehrálo. Přece vrah nebo zloděj nebude bušit na dveře a řvát jak na lesy? Otevřeli jsme a za dveřmi byl... soused, ale úplně namol a jak byl opilý, tak si spletl baráky, tolik se nám ulevilo a vybuchli jsme smíchy, soused nechápal, co děláme „u něj“ doma a zmateně na nás koukal, načež vrazil k nám a sesunul se na gauč. Jen jsme ho přikryli dekou a šli s úlevou spát.

Dodnes tato příhoda patří u nás k nejoblíbenějším a nejvtipnějším. A branku raději zamykáme, kdyby náhodou přišel zase nezvaný host.