Jak jsme k Beníkovi přišli

S manželem jsme šli před čtyřmi lety na houby. Houbaření oba milujeme, rádi houby sušíme a máme je rádi v jakémkoli jídle. Kdyby to nebylo blbý, dávala bych je i do buchet :) Pokaždé se v lese zastavíme u studánky a zavzpomínáme na staré časy. Bohužel už to nebylo jako dřív, že se ze studánky dalo pít. Nyní je to spíše skladiště. Všude kelímky, sklo, sáčky... štítila bych se vody napít a tak si radši nosíme pití své. A když jsme tam před lety byli, několik desítek metrů od nás se potuloval malý pes. Mysleli jsme si, že něčí je, ale když nás sledoval až na lesní pěšinku, bylo nám jasné, že ho někdo v lese nechal schválně.  Na krku měl ale obojek, kousek vodítka táhl za sebou, protože ho asi překousal.

Chvíli jsme s manželem váhali, jestli ho vzít s sebou nebo ne. Nakonec nám ho bylo líto, pejska jsme nalákali na kousek chleba a on se vděčně nechal chytit. A chleba slupl jako kus masa, byl až tak moc hladový.

Když jsme s ním přišli domů, vyjeveně na všechno koukal a na chodbě se strachy počůral. Neměli jsme mu to za zlé, ale přeci jenom... půl roku nová plovoučka. Psa jsme vykoupali a to byste se divili, kolik špíny a větviček z něj spadalo. Zajímalo by mě, jak dlouho se chudák potuloval po lese.

Potom manžel navrhl, že musíme  zavolat veterináři a do útulku, jestli ho někdo nehledá. Nechtěli bychom, aby nás obvinili z krádeže pejska! Bohužel se po pejskovi nikdo nesháněl a tak jsme šli aspoň na odčervení k veterináři. Beník, jaké jsme mu dali jméno, dostal ještě očkování. A my tam za něj nechali osm stovek :D Jenže peníze se nedají srovnávat se zdravím zvířete! Trvalo nám ještě asi tři týdny, než si na nás zvykl a téměř dva měsíce, než nám věřil úplně. A pokud vás zajímá, jestli se nebojí chodit do lesa, tak vás všechny uklidním. Procházky lesem miluje! :)

AničkaNov - čtenářka
ChytráŽena.cz