Byl červenec 2008, když jsme Žofinku našli.

  Jednoho rána, když jsem právě byla v kuchyni, slyšela jsem nějaké mňoukání. Bydleli jsme tehdy v přízemí, tak to šlo dost slyšet. Přemýšlela jsem, co to mohlo být a podívala jsem se z okna. A tam na dvorku stály dvě kočky, malinká a velká. Ta velká, to byl asi kocour a syčel na tu malinkou. Samozřejmě jsem se o tu malou bála, tak ji můj bratr šel ven zachránit se salámem. Velká kočka utekla, protože byla zdivočelá jako všechny kočky, co tam žijí. Jenže ta malá se vůbec nebála. Možná někomu utekla, ale byla dost vyhublá. Můj brácha jí dal salám a vzal ji k nám domů. Vůbec se nebála, to spíš já, když sem jí dávala salám, aby mě nekousla :D Byla tak fajn, že jsme se rozhodli si ji nechat. Jenže jsme nevěděli, jestli nám to dovolí taťka, protože on kočky moc nemusí. Právě někam odešel, ale když se vrátil, dovolil nám to a řekl, že věděl, že si ji necháme.

Našli jsme jí nějaké hračky a hráli jsme si s ní. Uměla hezky hrát fotbal. Byla jsem moc ráda, že ji máme. Jenom jsme se báli, aby nám neutekla, když jsme ji našli venku a teď musí být jenom doma. Ale neutekla a už nikdy neuteče, protože jsme se přestěhovali a venku má strach být. Taťka, ten si ji hodně oblíbil, a když mu řeknu, že přece nemá kočky rád, řekne, že Žofinku jo.

Teď už jí je přes jeden rok a na salám není. Dost jsme ji rozmazlili, jí jenom jedny značkové granulky a jakékoliv kapsičky. Konzervy nemá ráda, protože jsou tam na ni moc velké kusy masa. 

Máme ji moc moc rádi. Neumím si představit, že bych ji neměla. ♥♥♥

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10