Jak jsme opět malovali aneb Jak můj muž konečně chodil na štaflích

Od události, kdy jsme malovali jeden pokoj, uběhl už nějaký ten rok. Tentokrát volala po malbě ložnice. „Tak ji vymalujeme, máme v tom už praxi,“ navrhl můj muž. „Tobě nestačilo, jak sis minule namlátil?“ snažila jsem se zkrotit toho svého odvážlivce. „Stačilo. Právě proto. Tentokrát si dám pozor a budu opatrný.“

Vůbec jsem mu nevěřila. A tak jsem bez mužova vědomí objednala profesionálního malíře. Poradila mi ho sousedka. Prý není drahý a moc nepořádku nenadělá. Navíc umí válečky. S manželem jsme vystěhovali ložnici a vše, co v ní muselo zůstat, jsme pořádně přikryli igelitem. Nakoupila jsem dostatek piva, navařila kotel guláše, a byli jsme připraveni.

Malíř dorazil. Mnoho řeči nenadělal. Malíř ale není od řečí. Vymaloval, jak jsme si přáli, vypil nějaké to pivo, kávu, limonádu, snědl dva pořádné talíře guláše, uctivě poděkoval a olizoval se až za ušima.

„Paninko, já bych vám za ten výborný guláš splnil každé přání,“ pronesl. Žádné jsem neměla. Zato můj muž na slib slyšel.

„Jestli si můžu něco přát já, tak bych o něčem věděl,“ řekl.

Jeho zbožným přáním bylo, aby ho malíř naučil chodit na štaflích. Ten na chvilinku zauvažoval. Nejspíš přemýšlel, jestli si ho má vzít na svědomí. Když mu ale manžel nalil panduláčka slivovice, váhavě souhlasil.

Ač jsem s plánem nesouhlasila, rozhodla jsem se dělat záchranu. Přece jenom to je můj muž a mám ho ráda, i po těch letech. Kde bych vzala jiného, s podobnými kvalitami?

Po půlhodince, kterou mu malíř věnoval, to manželovi docela šlo. Nakonec se s námahou přemístil od stěny ke stěně, ani u toho neupadl. Spadl, až když slezl ze žebříku dolů na zem. Podlomila se mu kolena a rázem mi ležel u nohou.

„To tak bývá, když nejste zvyklý,“ smál se malíř. Sbalil se a odešel.

Tu noc jsme spali v obýváku. Měli jsme tam nastěhovanou i manželskou postel a stěhovat ji ještě ten den do ložnice se nám už nechtělo. I věšení záclon jsem nechala na další den, jen jsem okna trochu přetřela. Zítra je pořádně přeleštím a dám novou záclonu. To se nám to potom bude spát.

Večer jsem se přitulila ke svému muži. Ten se schoulil do klubíčka.

„Řeknu ti, že ten tvůj nápad minule s těmi schůdky byl výborný. Protože kdybych měl takto chodit na štaflích a ještě k tomu malovat, asi bych to nezvládl,“ šeptl můj muž a chtěl mě pohladit po tváři. Uprostřed toho pohybu ale usnul. Tak ho zmohlo ono vytoužené chození po žebříku.

Inu, ono to jinak vypadá, když se člověk na práci dívá, a jinak, když skutečně pracuje.

Osov - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete