Pokud jste četli minulé příběhy, jistě víte, že jsme našeho milého „skoropitbula“ potkali u silnice. A jak to teda vlastně bylo?

Má drahá polovička odjela do Prahy – vybrat Airinku a já si pozvala kamaráda – probírali jsme drby, popíjeli pivko a smáli se na celé kolo….až nám z toho notně vyhládlo. Rozhodli jsme se, že si skočíme do sousední vesnice – jeden starý Ital tam má úžasnou pizzerii a dělají tam tu nejlepší pizzu v okolí, slovo dalo slovo a my se vydali na cestu. Bylo krásný letní den a my si to nadšeně štrádovali po cestě s vidinou skvělého jídla, leč gurmánský požitek se nekonal – měli zavřeno. Abychom se nenudili, vzali jsme to domů jinou trasou.

Zrovna když jsme procházeli kolem kravína, ozvalo se z trávy tichounké zakňučení, zastavili jsme, chvíli jsme hledali, co by to mohlo být….nenašli jsme nic, když už jsme pomalu odcházeli, ozvalo se zakňučení podruhé. Rozhrnuli jsme trávu pod rozložitým ořechem a našli je….byla tam dvě štěňátka – jedno černé s bílou náprsenkou a růžovým flíčkem na tlamičce, druhé béžové s naprosto shodnými znaky. Při bližším průzkumu jsme odhalili, že černé štěně je pes a krémové fenka. Pejsky jsme zkusili přivolat, fenečka vstala a došla k nám, pejsek byl však tak zesláblý, že jenom zvedl hlavu a smutně se na nás díval. Ptali jsme se domorodců, jestli štěňátka někomu patří, ujistili nás, že ne, že je jenom někdo vyhodil z auta a že je to prý u kravína běžná praxe. Neváhali jsme a psíky vzali domů, s tím, že jim dáme najíst a najdeme jim nové páníky.

Fenečku jsme udali poměrně rychle, psa jsem si záhy oblíbila a dala mu jméno Truhlík a bylo jasné, že i přes vražedné pohledy a nejapné poznámky mého přítele zůstane Truhlík doma. Vlastně jsem se moc dobře bavila. Přítel Truhlíka ignoroval a když k němu Truhlík nadšeně přiklusal, dočkal se odpovědi nikoliv v podobě pohlazení, či vlídného slova, ale spíš v podobě neartikulovaného skřeku ( při troše fantazie by se to dalo vykládat asi takto: „Zmizni ty černá potvoro a nelísej se, stejně půjdeš jinam“). Za dva dny jsem svého neandrtálce přistihla jak si s Trhlíkem povídá – měl ho na klíně a říkal mu něco ve smyslu „No, když ty vlastně nejsi tak strašný“. To už jsem věděla, že máme vyhráno. Nebohý páníček uskutečnil ještě jeden marný pokus o vystěhování Trua, leč ani ten nevyšel a páníček sám uznal, že bude nejlepší když si Trua necháme.

A jak to nakonec dopadlo? Jediný z naší smečky, kdo Truhlíka moc nemusí je Ferda (je to pochopitelné, Truhlík má jednu neodpustitelnou vlastnost – přerostl ho), ale i tak se naši dva „černoši“, jak jim důvěrně přezdíváme, respektují. Páníček v Truovi našel toho nejlepšího spojence pro různé vylomeniny, takže Truhlík už umí například ukázkově vyskočit do náručí a na noc si vždycky zaleze k páníkovi pod deku.

Truhlík je nejvděčnější člen naší smečky, každé ráno vstává dřív, aby mě první přivítal, nehne se ode mě a myslím, že kdyby došlo na lámání chleba, dokáže i kousnout. Jinak je to ale bezkonkurenčně nejhodnější zvíře, můžete s ním dělat, cokoliv a on bude jen sedět a hledět. To že vlastníme „bojové plemeno“ nás ale také postavilo tváří v tvář kruté realitě a lidské hlouposti. Tru je skvěle socializovaný a má moc rád jak lidi, tak psy. Když jsme si pořídili Bertíka, našeho nejmladšího jezbase, Truhlík se mu ze všech sil snažil nahradit maminku a doteď ho hlídá a brání v jakékoliv situaci. Truhlík nikdy neublížil žádnému psovi, ale téměř denně se setkáváme s hysterickými reakcemi majitelů jiných psů, zejména majitelů společenských plemen. Pravda občas jsou takové situace docela komické, například když se evidentně dobře situovaná paní, majitelka jorkšíra, v kvalitním značkovém kostýmu a v botách na jehlovém podpatku snaží projít křovím (jorkšíra křečovitě svírajíc v náručí) jen proto, aby se nemusela přiblížit k naprosto klidnému, sedícímu, Truhlíkovi.

Jasně Titřík dokáže být i pěkně ztřeštěný, a tak jsme s ním začali zkoušet dogfrisbee a chceme začít s dogtrekkingem, protože disk a procházky, ty má opravdu moc rád a po tréninku pak vždycky sladce spí.

Své dnešní povídání bych chtěla zakončit citátem:
„Neexistuje špatný pes, pouze špatný majitel“.

Tolik k našemu bojovému pitbulovi a příště……příště, třeba něco o Bertíkovi, zatím posledním přírůstku do naší ztřeštěné smečky.

Fufíkovci
https://fufik.vesela-tlapka.cz