Jak jsme pouštěli draka

Vložil se do toho manžel. „No to určitě, já jsem kluk z vesnice a  budu draka kupovat, vyrobíme si ho sami,“ rozhodl. Znám manžela dost na to, abych věděla, že v tomto případě nejde o hamižnost, pro dcerku by dal poslední, asi jde o prestiž. Vyrobí draka, bránit mu nebudu, snad ví, co dělá.

Ještě ten večer se pustili s dcerkou do práce, našli si nůžky, tužku, babičce sebrali balicí papír, který měla na sušení hub. „Mám sehnat špejle?“ vnucovala jsem se, abych nestála stranou v tak důležitý moment. „Ne, špejle ne, ty jsou malý, musím vyrobit laťky,“ poučoval mě muž. A šel stloukat kostru draka. Objevil i provázek, poté co babička načapala malého zlodějíčka-dcerku, kterak jí krade fungl novou prádelní šňůru. Nabídla jsem manželovi lepidlo s otázkou, jestli použije toto kupované, nebo bude vařit nějaké z vody a mouky, jako naši předkové. „Tccc!“ odfrknul dotčeně a poslal mě sehnat barvy.

Měla jsem představu, že dcerce uděláme malého roztomilého dráčka, k monstru, které už čekalo na nabarvení bude potřebovat pomocný personál. Pochybuju, že tenhle dravec vůbec vzlétne. Svěřila jsem své obavy manželovi. „Neboj, neboj, já jí s tím pomůžu, radši mu namaluj ksicht,“ uklidnil mě. Nakreslila jsem několik návrhů obličejíků. „No prosím tě, z draka musí jít strach, nesmí být roztomilej, viď,“ dožadoval se souhlasu u dcery a ta kupodivu přikyvovala. Radši obličej namaloval sám, já směla jen vybarvovat. No obličej je výraz přehnaný, byl to upíří ksicht, hrůza, děti budou prchat a mít zlé sny.

Druhý den jsme vyrazili všichni s drakem na louku. Babička se sice radovala, jak pěkně fouká, toto bude lítat, ale já byla skeptická. To by musel zuřit uragán Katrina, aby naše upíří monstrum vzlétlo. Ale obdiv drak sklízel, to ano, všude okolo se sbíhaly děti a nadšeně volaly, jak máme nádherného draka. Manžel pyšně hlásil, že jsme ho vyrobili sami a pasoval se do role vedoucího celé akce. Rozdal úkoly a sám si vzal ten nejtěžší, dostat draka do povětří. Zjistil směr větru, rozeběhl se z kopce a draka hodil. Drak přes moje očekávání opravdu vzlétl, provaz, který držel jeden z pomocníků, se napnul. Chlapec měl co dělat, aby ho udržel, ale to už manžel přiběhl a převzal řízení. Dcerka skákala nadšením. 

Drak ale neplul půvabně oblohou, jak jsem si původně představovala, smýkal sebou ze strany na stranu. Pak udělal ve vzduchu kotrmelec a šipkou se řítil k zemi, pak to zase vybral a vzlétl. Děti vždy, když se přiblížil, lehaly na zem. Měly z toho náramnou legraci, jakou jsme vyrobili stíhačku.

Další týden jsem koupila v hračkářství dcerce malého roztomilého lehounkého dráčka, aby si taky mohla pouštět, když si bude tatínek hrát. Spokojenost byla na všech stranách.

Za nějaký čas přišla dcerka s tím, že by si přála koloběžku. „Maminko, ale prosím tě, neříkej to tatínkovi, aby ji taky nechtěl vyrobit.“ Ráda jsem slíbila.

Martinnatr - čtenářka
ChytráŽena.cz