Při pauze v zaměstnání  jsem své kolegy informovala o důležitém kroku -  s manželem jsme se rozhodli prodat naše starší auto.
Pracovala jsem několik let v menším správním zařízení, kde jsme si všichni docela dobře rozuměli a  občas jsme mezi sebou probírali i svoje soukromé záležitosti.

 "Vypadá pořád dobře. Já myslím, že ho slušně prodáte," hodnotil náš dopravní prostředek kolega Petr.
No, aby ne, když o něj manžel rád pečuje. Toho času co mu věnoval, to nikdo nezaplatí. Ale už potřebujeme větší, než byl náš Volkswagen Golf.
"Jak ho chcete  prodat? Na inzerát, nebo máte kupce?" zajímali se ostatní.
"Já myslím, že nejlepší bude nějaký autobazar. Nebudeme se muset o nic starat," to byl náš rodinný názor. Inzerovat v novinách, to je na dlouhou dobu. Ani se nám nechtělo se zájemci dohadovat cenu, nejsme žádní dobří obchodníci.

Sekretářku Lucii rozhovor zaujal a poradila: " Můj Jirka dělá účetnictví v autobazaru za rohem, ve dvoře. Je to malý bazar, mají tam tak do dvaceti aut. Pěkné místo v centru města!"
Hned druhý den, ve středu jsme odvezli auto do doporučovaného autobazaru. Vjeli jsme klenutým průjezdem patrového stoletého domu. Technik auto prohlédl a ohodnotil k naší spokojenosti. Tak jsme sepsali s šéfem smlouvu, myslím na 35 tisíc korun, a auto jsme ve dvoře nechali. "Tak ahoj, dobře jsi nám sloužil, Golfíku," loučili jsme se.
V pátek, když jsem šla z oběda,  jen tak ze zvědavosti jsem nahlédla do dvora. Stálo tam  šest aut a náš golfík už tam nebyl. Hurá! Tak už se prodal.
Zašla jsem potěšeně do kanceláře. Tam za stolem seděl sám šéf. "Ano, vaše auto už je prodané. Šlo to rychle. Ale peníze vám nemůžeme vydat. Teď jsme je odnesli do banky. To je kvůli pořádku v účetnictví,"  podivil se, když slyšel, že chci peníze za naše prodané auto.

Musím dodat, že to bylo v roce 1995. Soukromé účty byly ještě v plenkách. Většina plateb se odehrávala v hotovosti z ruky do ruky, nebo poštou.
Byla jsem zklamaná.
"Proboha, to neznáte výdajové a příjmové doklady?"  "No tak dobře, a kdy si můžu pro peníze přijít? "
"Vidím to tak v polovině příštího týdne."
Rozpačitá jsem jela domů. Co je to za nesmysl. Proč nezavolal a hned mi peníze nepředal?
Příští týden ve středu, tedy v polovině týdne, jsem zašla do autobazaru. Majitel nebyl, technik o ničem nevěděl. Ani to,  kde by se dal šéf zastihnout.
Ani další návštěva nebyla pro mě úspěšná. Majitele jsem zastihla při rychlém odchodu, spíše úprku. Jen na mě zavolal, že se všechno nějak nepředvídatelně zdrželo. "Tak příští týden se zastavte a všechno vyřídíme!"
Mně začalo docházet, že je něco špatně. A to "něco" znamená, že zřejmě můžeme přijít o peníze.

Samozřejmě, že ten příští týden nikdo o majiteli autobazaru nevěděl. Až v  dalším týdnu jsem ho  náhodou zastihla. Rázně jsem si řekla o peníze. Pod vlivem různé detektivní četby jsem se pokoušela v něm vzbudit obavy, aby si se mnou nezahrával -  "Zítra si příjdu pro svoje peníze, nebo to vyřídíme jinak!"
Jak to jinak vyřídit, to  jsem tedy vůbec nevěděla.
I v kanceláři jsme situaci řešili.
Petr se ozval, že má známého na kriminálce  a nabídl se, že se ho zeptá, jaké kroky mám nejlépe udělat.
Kriminalista se skutečně zastavil. Nebyl sám, doprovázela  ho mladá kolegyně. Popsala jsem jim situaci se zadržováním peněz. Pokývali vědoucně hlavou. Ano, už o tom autobazaru slyšeli, asi nebudeme sami, co mají problém. "My tam tu situaci můžeme a budeme šetřit, ale to neznamená, že z nich dostanete, co vám dluží. "
Byla jsem nešťastná z té bezmoci. Oba vyšetřovatelé na mě soucitně hleděli. Pak jsem zaslechla polohlasný dodatek: "Jestli vám můžu poradit, tak jen úplně mimo protokol, jak se říká. Nejlepší by bylo, někde v chodbě ho trochu zmáčknout..."

Tak někde ho zmáčknout a  vystrašit! Proboha, kdo a jak? Já už jsem se snažila vzbudit respekt a určitě se tomu ještě večer smál.
Manžel se taky nepere. A navíc, zlobí se, že jsme naletěli kvůli mně. Dát na radu sekretářky!
Dva kamarádi z práce se sami nabídli, že půjdou se mnou  do autobazaru a budou mi dělat  podporu.  Petr byl docela mohutný chlap,  druhý Mirek  byl  drobnější postavy. Ale uvědomila jsem si, že dělal kulturistiku. Tak by tam mohl rukou třeba přerazit  nějaké prkno. To by bylo efektní.  Ale kdepak, to ten Mirek  neumí, tohle určitě nikdy netrénoval.
S malou dušičkou, doprovázena dvěma chlapy, spíše dobráckého vzezření, jsem vešla do autobazaru. V kanceláři seděl pan podnikatel. Já ve dveřích, za mnou se snažili vypadat otrle a nebezpečně dva kolegové. Nejprve pozdrav, a pak  důrazně sdělím své přání - chci svoje peníze, které jsem měla mít už tři týdny doma. Najednou  zázrak, vidím otvírat zásuvku stolu a na stole odpočítávat 35 tisíc korun. "Tak madam, tady je máte."
Tak zlý sen skončil.
To musím koupit do práce aspoň nějaké zákusky, že to vzalo dobrý konec.
Lucie se ke mně nakloní: "To jste ale měli kliku, že jste ty prachy dostali. Jirka říkal, že je to tam nějak divný."
"Lucko, vždyť tys mně ten autobazar doporučila! Prosím tě, proč vlastně?"
"No, když on je přece na takovým pěkným místě."