Jak jsme s Marií zakopaly válečnou sekyru

Pracovat do obchodu jsem šla, protože jsem to měla blízko a má původní firma ukončila svou činnost. Domnívala jsem se, že zde budu šťastná. Miluji lidi, jsem komunikativní a mám i dar empatie. Co víc by měla prodavačka umět?

Majitelka obchodu, má vrstevnice, byla od prvního okamžiku se mnou spokojená. Už méně se to dalo tvrdit o mé kolegyni. Marie byla o osm let starší, zapšklá žena. Zatímco já se považovala za starou, Marie o sobě měla vysoké mínění. I po prodejně chodila ve vysokých podpatcích, ve kterých bych si já zlámala obě nohy. Nehty měla tak dlouhé, že bych si já s nimi přinejmenším vypíchla oči. Vše na ní bylo umělé, řasy, prsa, nehty a kdo ví, co ještě. A vše přehnané. Nehty nepřirozeně dlouhé, oči mi připomínaly s umělými řasami okenice u nás na chalupě, silikonová prsa nosila v tak závratné výšce, že i u dvacítky by to bylo nepřirozené. K tomu se oblékala zásadně do růžového. Myslela si nejspíš, že připomíná roztomilou Bárbínku. Místo toho vypadala jako pedofilní úchylná babička.

„Hlavní je, aby uměla pracovat,“ ujišťovala jsem samu sebe. S Marií jsem navíc nesdílela jednu směnu. V obchodě jsme se střídaly. Vesnický obchůdek není tak velký, aby zaměstnával víc prodavaček.

Přes zkušební dobu se mi v obchodě líbilo. Později se ale začaly dít různé věci. Vedoucí mě začala kárat. Po mých směnách je údajně obchod neuklizený. Dopadlo to tak, že jsem vytírala obchod i během směny, a to několikrát, téměř po každém zákazníkovi. Majitelka ke mně celkově změnila své chování a já nemohla přijít na to, proč.

Kolegyně Marie byla od začátku konfliktní. Nikdy jsem neměla v práci problém s kolegyněmi, vždy jsem raději ustoupila. Nyní ale Marie vyhledávala sebemenší důvod ke střetům. „Zase jsi neobjednala pečivo,“ připomněla mi jednou.

„Já?“ Od začátku jsme měly rozděleny funkce. Pečivo objednávala ta, která měla ranní směnu, odpolední směna na oplátku uklízela obchod večer, odnášela odpad a balila to, co zbylo a muselo se odepsat. Já ten týden měla odpolední.

Později si mě majitelka pozvala na kobereček. Po jedné mé směně zůstal obchod údajně odemknutý. „Jak, odemknutý?“ zajímalo mě.

Obchod odpolední směna musela kompletně uzamknout. Znamenalo to zatáhnout těžké mříže na dveřích a zamknout i dveře. Byla jsem si jistá tím, že jsem zamykala. Před odchodem jsem kontrolovala zamknutí několikrát.

Ještě horší bylo, co mi majitelka ukázala na svém mobilu. Byly zde fotografie plných košů na prodejně. V jednom jsem zahlédla dokonce lahev od šampusu, přestože já alkohol nesnáším. Večer jsem, jako vždy, uklidila, odnesla smetí, dobře zamkla, vymyla vitríny i nářezové stroje na uzeniny a obchod jsem opustila v momentě, kdy bylo vše v pořádku. Jak to ale dokázat?

„Poslouchejte, už i Marie si stěžovala, že po vás zůstávají hrnky od kávy na stole, dřezy plné lógrů a celkově nepořádek,“ napomenula mě majitelka. Bylo mi do pláče. Já totiž kávu vůbec nepiju. Jediný, kdo si v obchodě vařil kávu, byla právě Marie a paní vedoucí, která sem občas nečekaně přišla. Jak šlo vidět, chodila i v noci, aby nás kontrolovala. Ten, kdo řádil v noci v obchodě, to zřejmě netušil. Udělal si soukromý večírek s tím, že kdyby se na vše přišlo, bylo by to stejně na mě. Já to tak ale nechtěla nechat.

Následující dny kolem mě chodila Marie po špičkách. „Podívej, co kdybychom zakopaly válečnou sekeru,“ nabídla mi dokonce.

Já zakopat sekeru? Vždyť já od začátku dělala vše, jak mám. Nevyvolávala jsem hádky, nedonášela, co neudělala nebo udělala špatně má kolegyně. Byla to právě Marie, která od začátku volávala majitelce a stěžovala si, co jsem údajně neudělala. Kdo ale udělal v noci ten nepořádek?

Předtím, než jsem nastoupila do obchodu, vystřídalo se v něm několik prodavaček. Některé z nich údajně odešly proto, že nedostaly slíbenou výplatu, většina ale právě proto, že se nepohodly s hádavou Marií. I já si delší dobu pohrávala s myšlenkou, že z obchodu odejdu a najdu si jiné zaměstnání. Chtěla jsem ale přijít na to, kdo dělá v obchodě nepořádek.

Před plánovaným odchodem, o kterém zatím nikdo mimo mé rodiny nevěděl, jsem si zajistila dovolenou. Chtěli jsme jet navštívit nemocnou tetu, trochu jí pomoci na jejím baráčku. Noc před odjezdem jsem měla ale ještě jeden zvláštní úkol. Posilněná několika šálky silného čaje jsem se vypravila po zavření k obchodu. Byla jsem odhodlána tady strávit klidně celou noc, přikrčená v nedalekém remízku. Doufala jsem, že chytnu pachatele, když paní majitelka s Marií vše svedly na mě. Před půlnocí přijela na obhlídku sama majitelka s manželem. Viděla jsem ve svitu měsíce, jak odemyká obchod, rozsvítilo se a ona prochází po prodejně. Až zhruba hodinu po jejím odchodu přijelo k prodejně cizí auto. Pomalu jsem svou stráž vzdávala. Řidiče auta jsem vůbec neznala, ale jeho doprovod jsem, bohužel, znala víc, než bych si přála. S mužem do prodejny vstoupila Marie. Zamkli za sebou a já viděla, jak mizí v zázemí prodejny, kde je sklad.

Srdce mi bilo na poplach. Co mám dělat? Mám volat majitelce teď, uprostřed noci? Co když si Marie v prodejně jen něco zapomněla a přivezl ji k obchodu nějaký příbuzný, aby si to vzala? Měly jsme ale přísný zákaz kohokoli brát do zadních prostor prodejny. Marie se navíc nevracela. Proto jsem tiše odemkla dveře prodejny. Marii a onoho muže jsem pak našla v choulostivé situaci. Na stole stála vychlazená lahev šampaňského. „Takže ty tu v noci paříš, a pak to já odnáším?“ zeptala jsem se rozrušené kolegyně.

Marie, jak se ukázalo, už několik let nevycházela s rodinou. S mužem dávno nevedla partnerský vztah, každý z nich žil v jiném pokoji, a tak si našla milence. Toho si ale neměla kam vodit, protože i on byl ženatý, a tak využívali prodejnu po pracovní době. Ani ona netušila, že majitelka jezdí v noci obchod kontrolovat, a proto tam jednou nechali nepořádek.

A tak jsem skutečně s Marií zakopala válečnou sekeru. Zakopala jsem i Marii hluboko do špatných vzpomínek. Byla mi úplně volná, naprosto jsem jí pohrdala. Z obchodu jsem odešla, ač mě majitelka začala přemlouvat, že prodavačku jako já nutně potřebuje. Slibovala dokonce, že Marii propustí. Já jí už ale nevěřila.

„To jste měla udělat dávno, předtím, než vám kvůli ní uteklo tolik prodavaček,“ řekla jsem vedoucí. Měla jsem dávno slíbeno jiné místo, hodné mého vzdělání, s dostatečným platem a bez bonusu ve formě Marie.

Smisekzluk - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete