Když jsem se stěhovala od rodičů z baráčku do bytu, byla jsem proto docela nešťastná. Můj sen o dvorku s psíkem se pomalu vzdaloval. Přesto jsem bez toho zvířecího kamaráda nemohla vydržet, a tak jsme se po dlouhém debatování rozhodli pro kočku. Nastal den D a my se vypravili vybaveni přepravkou do Prahy pro koťátko z útulku. Nebudu lhát, když jsem tam viděla všechny ty mrňousky... Nejradši bych si je odvezla všechny.

A tak k nám přibyla Lady. Dáma, co sofistikovaně papá, nejlépe na několikrát a vůbec jí to jméno pěkně sedne. Konečně jsem měla tu chlupatou kuličku a dušička se tetelila blahem. Asi za rok jen tak mezi řečí přítel plácnul, že u sestry na zahradě mají koťátka. To k nám přibyla Chucky. Malej satánek, který na vás kouká, jak strojíte stromeček, aby ho mohl během čtvrt hodiny vaší nepřítomnosti vesele odstrojit. Tak už jsme měli dvě grácie.

Když jsem po dvou letech přišla s tím, že už nejsme tak vytížení a mohli bychom si pořídit psa, přítel málem vyletěl z kůže. Trvalo to, ale nakonec povolil. Začala jsem sjíždět internet a našla malou bílou kuličku, kterou někdo i se sestřičkami vyhodil v mrazech do lesa. Byl v dočasné péči u hrozně hodné paní, která se o tyhle nechtěné prcky stará doma a shání jim nové domovy. Tak jsme domů přivezli Falca a naše rodinka byla kompletní. Z malého devastátora vyrostl úžasný pes, který nám to tisíckrát vrátil. Svatosvatě jsem slíbila, že už je to poslední prcek, který k nám přibyl.

Jsem největší lhář na světě :-)

Jeli jsme s přítelem na nákup a mezi auty se motalo bílé klubíčko. Jakmile se na mě můj drahý podíval, hnal mě do krámu, ať mě to ani nenapadne. Nakoupeno, vylezu ven a už rentgenuju okolí. Pořád tam to kotě běhalo a motalo se po obřím parkovišti. Dřív než se přítel rozkoukal, bylo s námi v autě. Vážně to vypadalo, že mě vysadí, ale domů jsme dojeli všichni tři. A začal se shánět nový domov. Dali jsme mu bez přemýšlení provizorní jméno Pepa, protože ten zubožený chudák celou dobu jen jedl a spal. Vykoupali jsme ho, protože od toho motání pod auty byl jako čuník a o blechách nemluvě... Od malička mi vždycky říkali, že zvíře, které nechci, se nesmí pojmenovat... Nelhali. Prostě nám osud k bílému psovi nadělil i bílého kocoura Pepu, aby holky nebyly v přesile.

Co si budeme povídat. Každý den se musí několikrát uklízet a válečky na odchlupování kupujeme na kila, ale nedala bych ani jednoho, i když občas říkám, že Ladyna je nejhodnější a měli jsme u ní skončit. Jsou to parťáci, a přestože jsme je takhle posbírali a každý má jinou povahu a svou hlavu, mají se rádi. Jako kdyby věděli, že skoro všichni měli ten start do života stejně divokej. 

Když se mě někdo zeptá, jestli mám děti, vždycky odpovídám, že čtyři. Ty překvapené tváře...      
V dnešní době čtyři děti??? Jenže naše čtyři děti mají čtyři nohy a ocas...

Murmus - čtenářka
ChytráŽena.cz