Jak jsme si pořídili Maxipsa Fíka

„Máš tu oběd!“ křikla jsem na manžela, když přišel z práce, a talíř s řízky jsem položila na stůl. Než si manžel stihl umýt ruce, zbyl mu jen pečlivě vylízaný talíř.

„Já toho psa zabiju!“ vytočil se manžel. Lord se k němu přitulil a s výrazem: „Já fakt nevím, kam zmizel tvůj oběd“ mu olízl tvář. Mému muži kručelo v žaludku, když křoupal topinku ze starého chleba, ale Lorda drbal za ušima.

„Udělám ti krupičnou kaši, tu Lord nejí,“ navrhla jsem. „Ale pro jistotu si hlídej i tu!“ poradila jsem svému mužíčkovi a předložila mu dětské papání. Lord byl nevyzpytatelný. Týden nám pil vodu z toalety, zatímco my umírali strachy, že bude dehydrovaný, když miska s čistou vodou zůstává stále plná.

Když jsme našeho obra vzali poprvé do lesa a on uviděl slepýše, vyskočil mi do náruče a třásl se strachy. „Neboj, to je jen přerostlá žížala,“ řekla jsem a vzala slepýše do ruky. Lord třeštil oči na slepýše, a když jsem to dlouhé zvíře položila zase na zem, viditelně se psovi ulevilo.

Asi si příhodu z lesa zapamatoval, protože druhý den doma trénoval lov hadů na hadici od pračky, kterou důkladně rozcupoval.

Náš pes byl také velmi žárlivý. Když byl vyloučen z našeho letiště v ložnici, protože tři jsme se tam už vážně nevešli, vnikl v nestřežené chvíli do ložnice a pomstil se. Z letiště zbyly jen nožičky a základní deska. Lord nechápal, proč jsme na něj zlí. Na zem se přece pohodlně vlezeme všichni tři? Na nové letiště vrčel jako na vetřelce. A Lordovi byl odepřen přístup do další místnosti v bytě. Už nesměl do kuchyně, na toaletu, do koupelny ani do ložnice. Lehával na chodbě a možná tušil, že se schyluje k okamžiku, kdy z něj bude bezdomovec. Po roce společného života, kdy konečně začal trochu poslouchat, jsme usoudili, že Lord se do bytu nehodí. Byl tak přítulný a miloval děti, že za nimi dokázal běžet na dětské hřiště. Zatímco se některé děti bály, jiné nadšeně vítaly velkého kamaráda. Lord se stal sice atrakcí pro děti, které nadšeně vozil na svých zádech, ale hrozící kalamitou. Rostl jako z vody a byt se pro něj stával malý. Každou chvíli na něco šlápl. Ač jsme se mu věnovali a pravidelně s ním pořádali dlouhé túry, nehodil se do bytu jako kokršpaněl, kterým původně měl být. A tak jsme kvůli našemu maxipsovi koupili zahrádku. Trvalo nám přes měsíc, než si Lord na zahradě zvykl. Spávali jsme ze začátku v zahradní chatce, aby se náš mrňousek sám na zahrádce nebál.

Zvykl si. Měl zde své teritorium a my za ním jezdili denně po práci. I zde si získal své příznivce. Ostatní zahrádkáři si chodili za Lordem pro pomazlení. Lord i přes svou úctyhodnou velikost byl dobrák od kosti, a tak nám lidé začali před branku zahrádky vršit tašky a pytle s kostmi, odřezky masa a dalšími zbytky. Méně ukáznění Lorda krmili přes plot sami. Neviděli jsme to rádi, protože psík začal přibírat na váze. A tak jsme na branku zahrádky pověsili dvě tabulky:

„Pozor pes! Chce se mazlit.“

A

„Nekrmte, prosím, našeho psa. Není to prase a není určen na porážku. Je to náš kamarád. Děkujeme.“

Lord se dožil úctyhodného věku sedmnácti let. A myslím si, že měl spokojený psí život. Tento příběh je vzpomínkou na našeho prvního pejska. Dnes máme dům se zahradou, po které běhají dva naši pejskové. Jeden z nich je potomek našeho Lorda. 

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10