Jak jsme si pořídili Terezku

Po prvních dvou dětech jsme na benjamínka Terezku čekali dlouho - skoro 10 let. Mezitím jsem o jedno miminko přišla, tím pádem jsem byla hned od první chvíle těhotenství velice pečlivě hlídaná od svého gynekologa. Byl zodpovědný, na sonu velice záhy objevil, že jsou tam miminka dvě.

V té době nebyly mobily, ale my byli vybaveni tzv. ručkou - vysílačkou. To bylo podobné, jen s drobným rozdílem - slyšel vás každý, kdo tento přístroj taky vlastnil. Volám tedy, celá v šoku, svého muže, abych mu oznámila, že překročil plán o 100 %. Šla jsem na něj pozvolna, vědoma si dalších posluchačů. Jeho reakce na tak příznivé zhodnocení jeho činnosti byla krátká: „A do .... !“ Terezka sama moudře usoudila, že její otec by dva potomky najednou nezvládl a vyřešila situaci radikálně - své dvojče vstřebala. Lékař při kontrole úbytku embryí použil krásný termín - prostě ho to jedno sežralo!

To vysvětluje, proč jsem ve čtvrtém měsíci vážila o 7 kg míň, než byla má běžná váha - potomek se nacpal a ode mě žádnou výživu nepožadoval. Byla tak ohleduplná, že jsem neznala pojem ranní nevolnost. Nebyla jsem schopná se na jídlo ani podívat, natož pozřít, tím pádem jsem neměla ani co vydávat. V té době si muž postěžoval mé matce - asi vám ji vrátím, nenakupuje, nevaří, jen spí. Vezmete ji na reklamaci?  

Během debaty o mé naprosté neschopnosti si i ujasnili pohlaví mimča. Tatínek babičce vysvětlil, že preventivně pořídil celou výbavu do modra - počínaje nebesy nad postýlkou, přes fusak až po kočárek, aby bylo nenarozenému tvoru jasný, co se po něm chce. Taky se jí přiznal, že z něj bude rockový nadšenec po něm a místo mnou prosazovaného Mozarta mu pouští Kabáty. Babička se opatrně zeptala: „ A co když to bude holčička?“  „Tak ji z porodnice stěhuju k vám!“ Odpověděl rezolutně.

Přetrpěla jsem celých 9 měsíců a těšila se, že porodem mé strasti skončí. Přišel den D. Na mé oznámení: „Tatínku, už je to tu - rodíme, běž pro auto!“, mi bylo vysvětleno, že mám chvilku počkat, protože v Tv  běží děsně napínavá Akta X a oni je musí dokoukat! Terezka byla rychlá, na svět přišla před půlnocí během pár hodin. Tatínek statečně setrval při porodu a své zklamání nad pohlavím vyjádřil velice něžně: „To nevadí, že to je holka, zkusíme to příště znovu!“ Měl štěstí, že jsem byla v tu chvíli slabá jak moucha. V šoku byla i babička, když jí jako první po odjezdu z porodnice v noci zazvonil u dveří se slovy: „Připravte si pokoj, zítra se k vám holky stěhují!“

Po návratu domů bylo jasné, že jsem nesplnila očekávání. Nikdo sice oficiálně nic nenamítal, ale při první vyjížďce v kočárku se podřekl náš tehdy 10letý syn. Chvíli hrdě tlačil kočárek a pak se na mě obrátil se slovy: „Mami, vždyť nikomu nemusíme říkat, že je to holka. Má vše modrý, tak to nikdo nepozná!“ Že je vše v naprostém pořádku, mi došlo časem. Asi po půl roce jsme byli známým na svatbě a já tajně vyslechla dlouhý monolog ovíněného svého muže s kamarádem, kde mu vysvětloval, že holka je lepší potomek než kluk. Ten se musí vychovávat, otec mu musí být vzorem, ale holka? Holka, to je jiný, tu můžeš rozmazlovat!