Jak mě borůvkový kompot málem dostal do vězení

Každé léto se vydáváme s ženou a celou rodinou na borůvky. Sběr těchto titěrných zdravých plodů a pobyt v přírodě milujeme. A proto nikdy nezůstává jen při jedné výpravě. Z nasbíraných borůvek žena přichystá koláče, knedlíky, něco se sní přímo s cukrem, a něco většinou zmrazíme.   I tentokrát jsme to tak také udělali. Borůvek bylo ale hodně a mrazák má jen omezenou kapacitu.

„Musím taky něco nechat na maso,“ prohlásila žena a po letech vytáhla zavařovací hrnec. Kdysi zavařovala často, ale nyní hrnec dlouho odpočíval.

„Mám jen závitové skleničky,“ řekla manželka, zvyklá zavařovat do sklenic, na které musela použít zavařovací hlavu. „Tak si aspoň ušetřím práci a sílu.“

Vybrala menší skleničky, aby jich bylo víc. Borůvky jsou poklad z lesa a nehodí se zavařovat je do obřích zavařovacích sklenic. Konečně byl poklad z lesa zavařen a odpočíval na kuchyňské lince. Než jsme je odnesli do sklepa, nechali jsme je pár dní na lince. A když jsem je konečně chtěl odnést, tak jsem si všiml, že malinko tečou.

„Každé víčko propouští šťávu,“ upozornil jsem ženu.

Bylo to tak.

„To se mi nikdy ještě nestalo,“ lomila žena rukama. A protože jsme se následující den opět chystali do lesa, tentokrát na houby, a žena byla už unavená, rozhodla se skleničky uložit do lednice.

„Nebudeme je dávat do sklepa, dáme je do chladu dolů do ledničky. A třeba je pak ještě jednou zkusím zavařit, aby se nezkazily,“ prohlásila.

Na borůvky se nakonec zapomnělo. Ve spodní části ledničky ležely celou zimu, až donedávna. To jsme dostali na něco dobrého chuť.

„Co kdybych udělala bublaninu? Máme tam zavařené borůvky a v mrazáku je taky borůvek ještě plno,“ navrhla manželka a hned začala chystat těsto. Vytáhla jednu skleničku borůvek z ledničky a otevřela ji.

„Ono to přímo kvasí,“ řekla a opatrně čichala ke skleničce. „Ale není tam plíseň.“ Ochutnala pár kuliček i šťávu a prohlásila: „Toto nemůžu do bublaniny dát.“ A tak udělala bublaninu z borůvek mražených.

Pochutnali jsme si u kávy a žena přemýšlela, co s kompoty. „Je jich tu asi osm. Není to škoda vyhodit?“

„Když si vzpomenu, jak jsme to kuličku po kuličce sbírali,“ řekl jsem a zkusil také obsah načaté skleničky. „A má to přece plno antioxidantů? Ale ono to je docela dobré. To nechej. Tím, že to bylo celou dobu v chladu, je to takový dobrý nápoj. Máme kupovat víno?“

A tak jsme pomalu skleničku po skleničce konzumovali po dobrém obědě, nebo večer u televize. Nejdříve opatrně a sledovali jsme účinky. „Ať se z toho nedostaneme do nemocnice,“ tvrdila žena.

Nápoj nám ale opravdu chutnal, i kuličky. Řekl bych, že obsah skleniček byl přímo báječný.

Ten den, o kterém píšu, jsme si po obědě opět dali každý asi deci borůvkového pokladu.

„Nezapomeň, že pak jedeš pro děti na letiště!“ upozornila mě manželka.

To byla pravda. Za hodinu jsem musel pro dceru, zetě a jejich děti na letiště, protože se vraceli z exotické dovolené v zahraničí.

„Přece si můžu dát kompot?“ řekl jsem, ale další skleničku jsem už raději odmítl. Nachystal jsem se, a jel.

Uprostřed města mi mladý řidič nedal na křižovatce přednost, přičemž já byl na hlavní, a vjel mi přímo do jízdní dráhy. Svou duchapřítomností jsem sice zabránil střetu obou aut, ale mladík, který se lekl, strhl řízení a vletěl do stromu poblíž silnice. Celkem nic se mu nestalo, ale jeho automobil dopadl hůř. Odstavil jsem své auto a šel jsem klukovi nabídnout pomoc. Poměrně rychle se na místě objevili dopravní policisté.

U kluka zjistili, že řídil pod vlivem návykových látek, tuším pervitinu, a tak pro něj přijelo další vozidlo policie. Jeho vůz mezitím odtáhli.

„A vy, pane řidiči, pil jste před jízdou?“ zeptali se pak mě.

„Ne, nepil. Ale já nehodě zabránil, nic se nestalo,“ vysvětlil jsem.

„Je to jen formalita. Stal jste se účastníkem dopravní nehody, ač se vám a vašemu vozu nic nestalo, a proto vás poprosím o řidičský průkaz a tady mi dýchnete,“ usmál se policista. A tak jsem dýchl a…nadýchal. Nebylo to moc, ale něco jsem přece jen nadýchal.

„Opravdu jste nepil?“ ptal se policista a ukazoval mi test.

V tu chvíli jsem si vzpomněl na borůvkový kompot.

„Neměl jste léky, které obsahují alkohol?“ ptal se dál policista. Viděl, že jsem zaražený a viděl také, že jsem slušný občan.

„Ne, neměl jsem léky, ale měl jsem borůvkový kompot,“ oznámil jsem.

„Borůvkový kompot? Vy si z nás děláte srandu?“ zamračil se policista.

„Ne, nedělám. Ale sklenice špatně chytla a zdálo se nám, že ten kompot tak trošičku…zkvasil.“

„A přesto jste sedl za volant?“ ptal se policista.

„Já neměl tušení, že něco nadýchám. Alkohol nepiju.“

Bylo mi na té křižovatce skutečně úzko. Nejsem alkoholik, nepiju ani pivo, a víno, které si se ženou občas dáme, kupujeme jen párkrát do roka. Zavřou mě kvůli kompotu? Nezavřeli, ale nesměl jsem v jízdě pokračovat. A tak jsem odstavil auto na nedaleké parkoviště, vyvázl s domluvou a pro dceru s rodinou jsem dojel raději taxíkem.

Následující den jsem si koupil alkoholtester. Co kdyby má žena opět zavařovala přebytky z lesa?

„Ne do nemocnice, ale možná do vězení mě mohl dostat ten náš dobrý borůvkový kompot,“ řekl jsem večer ženě. „Ale příště udělej zase pár skleniček se závitovými víčky. Kdo se může pochlubit domácím borůvkovým vínem?“