Setkání s dopravními policisty je pro většinu lidí často nemilé. Tato moje příhoda bude ale veselá. Jsem „sváteční řidička“. Když nemusím, tak nejezdím. Manžel mě sice přemlouvá, že bych občas měla sednout za volant, ale od té doby, co jsem si nevšimla auta ve vedlejším pruhu, do kterého jsem chtěla přejet a málem nabourala, mám z řízení tak trochu hrůzu.

Každopádně v létě jsem potřebovala zajet za rodiči, a tak jsem sedla do auta a jela. Sotva jsem ale ujela pár kilometrů, už mě stavěla policejní hlídka. „Dobrý den, doklady prosím.“ Začala jsem tedy hledat peněženku a vytáhla z ní papíry. Byla jsem celkem klidná, jela jsem předepsanou rychlostí, byla jsem připoutaná, auto bylo v dobrém technickém stanu, svítila jsem atd. Jeden policista obcházel auto a kontroloval, jestli je v pořádku, druhý si mezitím prohlížel doklady.

Pak mi ale položil nečekanou otázku: „Kdo je majitelem tohoto auta?“ Pohotově jsem policistovi nahlásila manželovo jméno. Policista se na mě zaraženě podíval a znovu se zeptal: „Kdo je majitelem tohoto auta?“ V tu ránu jsem si uvědomila, že můj manžel naše autíčko ještě nepřepsal na sebe. Před nedávnem ho koupil od svého dobrého kamaráda z práce a ještě se neměl k tomu, aby změnu majitele nahlásil.

Hleděla jsem na policistu a marně jsem si pokoušela vybavit jméno toho kamaráda. Pak jsem policistovi začala horlivě vysvětlovat, proč nevím, čí to autíčko je. Policista si o mně musel asi myslet něco jako: „No jo, blbá ženská“. Vzápětí mě ale vyděsil další svou otázkou: „Mám se podívat, jestli je to auto kradené?“ Tohle jsem opravdu nečekala a jen jsem vypískala: „Není kradené!“ Po chvíli policista asi usoudil, že nevypadám na to, že bych kradla auta, a tak se nakonec do žádné databáze nedíval, jen řekl: „No dobře, já Vám věřím.“ Pak se lehce pousmál, vrátil mi doklady a mohla jsem jet. Když jsem doma manželovi vyprávěla, co se mi stalo, málem se smíchy válel po zemi. Prý jsem mu klidně mohla říct, ať se do té databáze podívá. Na tohle setkání s policisty tedy do smrti nezapomenu.