„Ty sis vybírala minule,“ říkal můj přítel Pavel.

„To ano. Ale ten výlet jsi ty zkazil. V polovině jsi chtěl jet domů.“

Vše bylo špatně. Přitom jsme se měli rádi. Jen když se něco rozhodovalo, oba jsme chtěli mít svou pravdu. Pak mi kamarádka doporučila knížku k přečtení. Byla to psychologická příručka. Autorský tým v ní vysvětloval, jak myslí ženy, a jak muži. Součástí byly i testy a modelové situace, kde bylo vysvětleno, jak postupovat a jak si vysvětlit chování toho druhého. Bylo to nakonec zajímavé čtení. Našla jsem v knize i situace, které jsem zažívala i já s Pavlem. Samozřejmě, že jsem došla k závěru, že jsem doposud dělala vše jinak, než bych měla. Ne snad špatně, ale tak, aby to muž nechápal. Zjistila jsem, že když partnerovi něco naznačím, nestačí to. Muž vždy potřebuje slyšet přesně, co bych chtěla.

A tak jsem se začala příručkou řídit. Zpočátku to nebylo tak účinné. Po čase a po vracení se znovu a znovu k příručce a jejím kapitolám, jsem zjistila, jak docílit souladu mezi mnou a přítelem. Šlo to. Když něco nevyšlo, vrátila jsem se k příručce a znovu si zopakovala, jak jsem měla postupovat. Naučila jsem se na problémy dívat také mužským pohledem. Přítel začal být spokojenější a hádky ustaly. Když něco nevyšlo, uměla jsem pochopit, proč je rozladěný.

Jednou jsem příručku nechala na nočním stolku v ložnici. Když jsem tam náhodou nakoukla, když přítel u mě ještě spal a já chystala snídani, přistihla jsem ho, jak listuje stránkami knihy a čte. Potichu jsem zavřela, aby si mě nevšiml. Od té doby příručka ležela na mém nočním stolku úmyslně. Pavel nikdy nepřiznal, že si ji čte. Jen od té chvíle spal déle. Vždy čekal, až vstanu a zmizím z ložnice. Příručku přečetl celou, jak se mi později přiznal, a ne jen jednou. Od chvíle, kdy se příručka objevila u mě doma, jsme se nikdy nehádali. Vzali jsme se, měli děti, a příručka zaujímala i v naší společné domácnosti čestné místo v knihovně. Ne, že bychom dělali věci podle příručky, to by neklapalo. Dělali jsme si je i nadále po svém, jen jsme se dokázali vcítit do pocitů toho druhého. Tak, jako v příručce, naučila jsem se číst v pocitech mého muže a on v těch mých.

Děti máme už dospělé, a tak jsem příručku nastražila tak, aby si jí všimla i má dcera. Proč má jít po cestě plné chyb, když díky ní nalezne zkratku ke štěstí? Od té doby vlastně i můj manžel začal číst knihy.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10