Jako mladá jsem se vdala za svou lásku. Bydleli jsme v domě, na který nám přispěli jeho i mí rodiče a část nákladů jsme pokryli z vlastních úspor. Narodily se nám děti a byli jsme spokojení. Oba jsme měli zaměstnání, já se ve volném čase starala o domácnost, o zahradu a o děti a můj muž miloval rybaření.

Po čase jsme si pořídili nové auto, protože naše životní úroveň vzrostla. Manžel byl v zaměstnání povýšen. Už neměl tolik času na nás, ale měli jsme se velmi dobře. Na zahradě stál bazén, besídka i trampolína a každý rok jsme létali k moři na dovolenou. Já měla šatník plný nejmodernějšího oblečení a naše děti navštěvovaly drahé zájmové kroužky. Po finanční stránce jsme se měli mnohem lépe, než na začátku. Naše láska se ale někam vytratila. Začali jsme se hádat. Ještě jsme sice spali ve společné ložnici a dokonce i ve společném dvoulůžkovém loži, už dlouho jsme ale nepřekročili pomyslnou dělicí čáru jeho a mé části lůžka. Jako by mezi námi stál plot. Kdy naposledy jsme se políbili? Nepamatovala jsem si ani, kdy mě Roman naposledy objal. A přitom jsme to byli právě my dva, kdo před lety vítal toho druhého polibky a neuměl si představit den bez vzájemného objetí. Jako bychom na sebe získali alergii. Hádali jsme se už i před známými, a dokonce i před dětmi.

„Vy dva se snad rozvedete. Neumíte se domluvit. A přitom jde o malichernosti,“ zhodnotila jednou má máma situaci u nás a z návštěvy v našem domě utekla. Od té doby k nám nechtěla chodit.

 „Vidíš, a za to můžeš jen ty,“ vinila jsem Romana. Neodporoval, mlčel. Nevycházeli jsme spolu a blížící se dovolenou jsme nakonec odpískali. Proč se máme hádat ještě o dovolené? Děti jely na tábor a k babičce, když už babička odmítla chodit k nám, a my dva měli být doma.

Tehdy na začátku léta přišel šílený vítr. Řádil u nás několik dní. Zničil dokonce několik aut, sebral střechy několika domům a způsobil několik nehod na silnici. V lese se zřítil na jednoho člověka strom a ten poté v nemocnici zemřel. Ani náš dům nebyl ušetřen. Vítr nám sice střechu nechal, poničil ale garáž, skleník, zlikvidoval trampolínu, jako by byla z papíru a kompletně celý plot lehl pod jeho náporem. Zahrada byla zdevastovaná, truhlíky z oken rozházené všude kolem, bazén naplněn listím, větvemi i odpadky, které k nám vítr donesl z ulice. Tehdy jsme přišli s mužem z práce současně. Pohled, který se nám naskytl, byl k pláči. Já se skutečně rozplakala, když jsem stanula v místech, kde byla dříve branka plotu. Teď tu bylo dříví, sklo, nějaké dráty a další harampádí, po plotu ale jako by se zem slehla. Byla jsem vysílená věčnými hádkami, zoufalá a nešťastná. Ani Romanovi to ale asi nebylo jedno. Přišel ke mně a bez jediného slova mě objal. „Nebreč, to dáme zase dohromady,“ řekl pak.

Následující dny jsme strávili v montérkách. Místo do práce jsme ráno co ráno zamířili před náš dům, do bývalé zahrady. Den po dni jsme obnovovali to, co tam kdysi bylo. Museli jsme se postarat o garáž. Na plot jsme si zavolali přátele. Ti nám pomohli dát ho dohromady. Společně jsme ho pak opět natřeli. Když konečně vše stálo a bylo téměř jako před vichrem, počasí se umoudřilo a my zjistili, že se vlastně máme rádi. Naše každodenní společná práce kolem domu nás opět stmelila, jako by veškeré starosti a hádky odnesl vítr s sebou.

Nakonec jsme narychlo jeli na prodloužený víkend do termálních lázní, jen já a Roman, jako v dobách, než se narodily děti. A že nejsme zase tak staří a máme ještě dostatek energie, o tom jsme se hned přesvědčili. Po návratu jsem totiž Romanovi oznámila, že se rozrosteme o dalšího potomka.

Ke dvěma dcerám nám tak přibyl náš syn Kubíček. A tak místo rozvodu byly křtiny. Pokaždé, když se venku zvedne vítr, připomene nám, že hádat se kvůli maličkostem je přízemní a hloupé. Děkujeme, větře!

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10