Když jsem se před lety seznámila se svým nadcházejícím, byla jsem po nějaké době pozvaná k jeho rodičům na návštěvu a oběd. Ostatně, můj přítel už u nás byl, teď byla řada na mně.
Celá nervózní jsem se chystala na návštěvu budoucí tchyně a tchána. Zvlášť pečlivě jsem vybírala vhodné oblečení, aby působilo slušně, upraveně a nepůsobilo nijak vulgárně. Také jsem zakoupila drobné dárečky, kterými bych rodiče svého milého potěšila.
Konečně nastal den D a můj nastávající si mě vedl domů. Po úvodním přivítání jsme usedli ke stolu. Rodiče mého milého na mě působili přívětivě. Bylo znát, že chtějí zapůsobit. Právě proto maminka mého přítele přichystala menu, které zůstalo i pro členy rodiny utajeno. S hrůzou jsem zjistila, že tříchodové menu se skládá, snad kromě moučníku, ze samých houbových pokrmů. Já totiž houby nejím. To věděl i můj přítel, nemohl ale o tom svou maminku informovat, když ani on netušil, co se bude podávat.
Maminka mého přítele byla nadšená houbařka. Proto hned ráno odešla do lesa, nasbírala košík hub, a z těch následně přichystala pohoštění.
„Pěkně papejte, sama jsem je nasbírala, jsou čerstvé,“ usmívala se nadcházející tchyně.
Nechtěla jsem jí kazit radost. Houbové pokrmy do sebe ale nedostanu, i kdybych se sebevíc snažila. A tak jsem jen bezradně zírala do talíře. Přítelova maminka naštěstí odskočila, aby naložila na talíř další chod, a toho jsem využila. Bleskově jsem si vyměnila s přítelem talíře. Jemu na talíři zbývala už jen rýže, kterou jsem dojedla. Budoucí tchán vše pochopil a držel s námi basu, nic neprozradil.
„Koukám, že vám chutná. Nechcete ještě přidat?“ zeptala se přítelova maminka a chystala se mi naložit další porci houbové číny.
„Kdepak, máte to moc dobré, ale já už nemůžu,“ zalhala jsem a dojídala suchou rýži. Můj přítel vedle mě funěl, protože už měl v sobě svou i mou porci houbové polévky a dvě porce číny z hub.
A tak maminka přinesla moučník. Tam naštěstí houby chyběly. A protože jsem už byla hladová, slupla jsem ho v mžiku a konečně jsem si pochutnala i já.
Odpolední zábava pomaličku ubíhala, když můj přítel najednou zbledl a odběhl na toaletu. Když se vrátil, přiznal, že mu není dobře a na toaletě zvracel. O chvilku později nevolnost postihla i jeho rodiče. Maminka byla bledá ve tváři, tatínek se držel za hruď a s námahou chroptěl: „Prosím tě, cos to z toho lesa přinesla?“
„Byli to masáci, holubinky a pár kozáčků,“ dušovala se jeho choť. Všem třem bylo hůř a hůř, jen já byla v pořádku.
Příběh se stal v době, kdy ještě neexistovaly mobilní telefony a pevnou linku měl jen málokdo. Rodiče mého přítele bydleli na venkově, jediný dostupný telefon byl v hospodě na druhém konci vsi. Rychlejší bylo přepravit všechny tři nemocné do nemocnice autem. Rodina naštěstí měla auto před domem a já už tehdy vlastnila řidičák. Během chvilky jsem všechny tři naložila do auta a transportovala je jejich vlastním automobilem do nejbližší nemocnice.
Všem třem nakonec vypumpovali žaludek a nechali si je v nemocnici přes noc.
Když jsem pro ně druhý den přijela, to už má nastávající tchyně věděla, jak to s mou porcí hub bylo, jen odevzdaně vzdychla: „Ještě že vy nejíte houby.“
Tchyni tato příhoda nezastrašila. Když trochu pookřála a nabyla opět ztraceného sebevědomí, vypravila se do lesa zas. To už vzala i nás ostatní. Na houbách jsme si řádně vyčistili hlavu, nabili baterky, ale s úrodou jsme nejdřív zamířili do mykologické poradny, aby nám náš úlovek odborníci potvrdili. Tentokrát jsme chybu neudělali, nikdy člověk ale neví, kdy se zmýlí. Mimochodem, tenkrát se má tchyně spletla hned ve dvou druzích hub. Přesto to je má milá, zlatá a hodná tchyně.
ChytráŽena.cz