Zdálo se, že i Petr, můj kamarád, podlehne droze zvané pes. I on a jeho rodina zatoužili po tomto mazlíčkovi se čtyřmi pacičkami, zvědavým čumáčkem a vrtícím ocáskem.
Rodina si vybrala plemeno staford. Plemeno si vybrali díky tomu, že tento pes se velmi silně fixuje na svého pána a bývá dobrým ochráncem dětí, které jsou v jeho „smečce“. Petrova Verunka měla tehdy pět let, a tak potřebovali psa, který by dítě ohlídal a zajistil rodině bezpečí.
Rodina
vybírala, pročítala inzeráty a s hrůzou zjistila, že pořídit si dnes psa
znamená hluboko sáhnout do peněženky. Poté, co si lidé začali kupovat psy v době
lockdownu jednoduše jen proto, aby mohli vyjít z domu, vyšplhala se
pořizovací cena psů do astrologických výšin. Petr to ale nevzdával. Nakonec
natrefil na tříměsíční štěňátko Amerického
stafordširského teriéra sice bez papíru, ale za pouhých 12 000 korun.
S prodejcem se setkal v parku v nedalekém městě, protože údajně
bydlel na samotě mimo centrum a hledat ho by bylo složité. Mimo štěněte měl
prodejce s sebou i matku štěněte, krásného staforda. Petrovi se zdálo štěňátko
poněkud osrstěné. Staford má přece krátkou a lesklou srst? Fena ji měla, štěně
ne.
„To tak bývá. Štěně do půl roku
má poněkud delší srst, která časem vypadá a štěně bude jako jeho maminka,“
vysvětlil prodávající Petrovi, který o psech ještě moc nevěděl. A tak štěňátko koupil
a dovezl domů rodině.
Štěňátko rostlo, ale srst mu
namísto vypadávání houstla a vzhled se víc a víc lišil od údajné psí mámy.
Nakonec i veterinář potvrdil, že
tohle staford nikdy nebyl, není a určitě ani nebude. Petr byl zklamán, ale
prodávajícího, aby mu vrátil peníze, už nevypátral. Jediné, co měl, bylo jeho
číslo, a to bylo zrušeno. Petr naletěl. Kdykoli se podíval na štěně, vzpomněl
si na to, jak hloupý byl. Štěně, ač za nic nemohlo, neměl rád. Oblíbila si ho
ale Petrova sestra, a tak jí ho daroval k narozeninám. Byl to poněkud
drahý dar, pejsek se má ale v rodině Petrovy sestry dobře, a to je důležité.
Petrova rodina se ale touhy po
psovi nezbavila. Tentokrát to byla Petrova žena, která jednoho dne přišla domů
s nabídkou. „Co kdybychom si pořídili
kokršpaněla?“ ptala se a položila před Petra noviny s inzerátem.
Tentokrát byl Petr chytřejší.
Pro pejska si jel i s manželkou a dcerou Verunkou přímo k prodejcům domů.
Pejsek také neměl papíry, byl ale dokonce levnější, než původní falešný
staford, stál jen osm tisíc. Přivítalo
je krásné zlaté štěňátko i s maminkou. Když viděli, že se štěně od feny i
napilo, nebylo pochyb, že je to skutečný potomek kokršpanělí mámy.
A tak si
domů odváželi živý dáreček.
Jenže ani nyní nebyli spokojeni.
Fenka Ami rostla a rostla, až ve svých šesti měsících byla o dvě hlavy vyšší,
než ostatní kokršpanělové v okolí. Petr se rozhodl Ami reklamovat. „Co jste chtěl za osm tisíc?“
obořil se na Petra původní majitel. „Vždyť jste věděl, že nemá papíry.“ „Kokršpaněla jsem chtěl, jak stálo v inzerátu,“ rozčílil se Petr.
„Matku jste viděl, ne?“ „Viděl. Ale podle toho, jak teď
to štěně vypadá, ho měla asi s medvědem,“ bručel Petr. Nakonec byl rád,
když si původní majitel vzal přerostlé štěňátko zpět a vrátil mu alespoň část
peněz. Domů se vrátil bez pejska.
Jeho
žena byla sice spokojená, Verunka, která si na pejska už stačila zvyknout, ale
plakala. A tak ještě nějakou dobu pročítali inzeráty a váhali. „Co kdybychom si koupili
tentokrát jorkšíra?“ zeptala se jednou Petrova žena a ukazovala mu obrázek dokonalé
psí slečny s mašličkou na hlavě. „I kdyby běžného jorkšíra přerostl, velký
by asi moc nebyl, ne?“
Jenže Petr už o psovi slyšet
nechtěl. Smířil se s tím, že někdo prostě psa mít nemůže. Jsou určité
rodiny, které psa nemají, a jejich mezi ně bude nadobro patřit. A tak jednoho
dne přinesl domů agamu. Je to sice kluk, Verunka si ji ale pojmenovala Amálka.
Rodina se nakonec smířila s tím, že jejich nový mazlíček je sice
neochrání, na druhou stranu ale neštěká a nedělá rámus, nemusí se s ní chodit
ven venčit a je také tuze krásná.
Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz