Jak postavit město, se dozvíte jedině s Prima ZOOM

Od 19. 2. 22.30 – Jak postavit město

New York je někdy označován jako „hlavní město světa“. Žije v něm přes 8 milionů obyvatel a je to po všech stránkách globální město. Centrum, tvořené Manhattanem s Wall Street, je střediskem světového finančnictví. Životní náklady jsou zde velmi vysoké. Dnešní New York se zrodil z původní holandské kolonie zvané New Amsterdam. V roce 1811 byl s přibývajícím počtem obyvatel vypracován nový územní plán na základě pravoúhlé sítě, což podnítilo mimo jiné investice do nemovitostí. Počet obyvatel prudce vzrostl. 1. ledna 1898 se čtyřicet samospráv spojilo a vznikl dnešní New York. Jednotlivé čtvrti si nicméně zachovaly svou jedinečnost, k níž přispělo nemalou měrou obrovské množství přistěhovalců, kteří sem na přelomu století dorazili. Stále rostoucí populace si později vyžádala stavbu mrakodrapů, kterých bylo např. v roce 1931, navzdory krizi, postaveno 32.

New York nezapomíná ani na zeleň a volné veřejné prostory. Kromě těch mezi budovami se jedná především o Central Park zaujímající plochu 843 akrů, který ročně navštíví na 42 milionů lidí. Přes finanční potíže v 80. letech se díky ochranářské společnosti opět pozdvihl a dnes skýtá příjemné útočiště pro obyvatele i návštěvníky. Proslulý je i vyvýšený lineární park High Line v západním Manhattanu, otevřený v roce 2009. Problémem města zůstávají obrovské dopravní zácpy, které má alespoň částečně omezit kontroverzní „daň z dopravních zácp“, jejíž výtěžek by měl následně dopomoci k modernizaci newyorského metra. To má dnes 472 stanic a 416 km tratí. Nejen metro se ale pohybuje v podzemí. Vede tudy obrovské množství nejrůznějších trubek a kabelů a také kanalizace, na jejíž modernizaci se rovněž pracuje. Pozornost je věnována hubení krys a zachycování dešťové vody.

Aby se škůdcům zamezilo krmit se v klasických popelnicích, instalovalo město v ulicích popelnice speciální, kam se hlodavci nedostanou. Nejslabším článkem infrastruktury zůstává odpad, jehož je denně třeba sklidit 25 až 30 tisíc tun. Jako jedna z možností zlepšit tuto situaci se jeví kompostování. Zato vodovodní systém je velmi dobrý, a to především díky podvodním akvaduktům, i když také zde se nabízí modernizace. Varovným příkladem zůstává hurikán Sandy, který v roce 2012 zaplavil část města, způsobil škody ve výši 19 miliard dolarů a zabil 44 lidí. Přes úspěšný rozvoj zažil v 70. letech New York krizi daňových příjmů, kterou v polovině 90. let začaly napravovat kroky, které podnikl newyorský starosta Giuliani. Proti rostoucí kriminalitě od té doby zasahovala sjednocená policie a k novému rozkvětu města přispěla i kampaň „I Love NY“. Opět se plně obnovil turistický ruch, soustředěný zejména v oblasti bohatě osvětlené oblasti Times Square. I po katastrofě z 11. září 2001 se Newyorčané dokázali stmelit a společným úsilím navrátit městu jeho tvář.

Teprve počátek 19. století a zejména činnost barona Haussmanna z Paříže vytvořily moderní město, s nádržemi a akvadukty, širokými bulváry a nepřehlédnutelnými, nejčastěji pětipatrovými domy. Vznikla první velká obchodní centra, jako např. úplně první budova „Le Bon Marché“, navržená Eiffelem, a zcela jedinečný rozvoj zaznamenal módní průmysl, zaměstnávající tehdy asi milion lidí. Přelom v urbanizaci znamenala i stavba Eiffelovy věže, uskutečněná u příležitosti Světové výstavy 1889. Přes 300 metrů vysoká věž se stavěla dva roky. Po válce a obsazení nacisty došlo k rozsáhlé bytové výstavbě, zejména v okrajových čtvrtích, kde vznikala sídliště. Připojené územní celky představovaly jakási vedlejší centra Paříže. Moderní obchodní čtvrt La Défense je největší svého druhu v Evropě. Velkým úkolem dneška je přeměna okrajových částí města v rámci projektu Velké Paříže. Prozatím zeje mezi centrem a periferií propast v podobě okružního Boulevardu Périphérique v délce 35 km.

Bariéru mezi oběma částmi metropole bude třeba v budoucnosti odstranit. Tím spíš, že město zažívá bouřlivé dopravní špičky, kvůli kterým došlo na počátku 70. let k rozšíření metra. Zatímco v roce 1900 byla otevřena první stanice, dnes jich má pařížské metro přes 300 a dalších 200 km tratí a 68 stanic má v budoucnosti přibýt díky největšímu stavebnímu projektu v Evropě. Dále je třeba budovat parky, cyklostezky, využívat sdílení aut a reagovat na stávající klimatické změny. Významnou úlohu hraje i ochrana proti terorismu, zejména po útoku na týdeník Charlie Hebdo ze 7. ledna 2015, který si vyžádal 129 mrtvých a mnoho zraněných. Některá opatření v rámci zvýšení bezpečnosti ve městě mu ubrala na kouzlu a poznamenala i mezilidské vztahy. Když v dubnu 2019 zachvátil obrovský požár chrám Notre-Dame, zvedla se nicméně ve světě mohutná vlna podpory a sounáležitosti. Jako i jiná města bude muset také Paříž v budoucnosti čelit výzvám 21. století a v první řadě si zachovat to, co ji činí tak přitažlivou – rozmanitost.

Berlín, hlavní město Německa s 3,5 miliony obyvatel, je metropole svobody, kreativního uměleckého rozvoje, vyhledávané začínajícími firmami a procházející rychlým rozvojem. Cena bydlení tu představuje asi 45 % ceny v New Yorku, proto je Berlín rovněž oblíben u studentů. Jeho kosmopolitní ráz je důsledkem přistěhovalectví. Obzvlášť významná je tu turecká menšina. Berlín byl založen ve 13. století na řece Sprévě, v roce 1700 se stal hlavním městem Pruska a v roce 1871 hlavním městem sjednoceného Německa. Po první světové válce vznikla Výmarská republika a přišla „zlatá dvacátá“ léta.

Postupem času se město vyvíjelo, zdokonalovalo silnice, kanály a vodní cesty, velký rozvoj zaznamenala železnice. V roce 1896 se objevila první tramvaj, v roce 1902 byl uveden do provozu U-Bahn, který má dnes 9 linek a 173 stanic. Vzkvétal automobilový průmysl a v roce 1913 byla postavena první dálnice na světě. Síť dálnic později rozšířil Hitler. Ten v rámci zamýšleného „nového Berlína“ dal vybudovat také největší letiště – Tempelhof. Druhá světová válka však město prakticky zcela zničila. Po ní bylo rozděleno na čtyři okupační zóny, takže zde zavládly dva režimy. Nepokoje ve Východním Berlíně, kde lidé zdaleka nedosahovali stejné životní úrovně jako na Západě, vyvrcholily v roce 1961 vybudováním Berlínské zdi, která rozdělila město na více než 28 let. Její pád vyvolal všeobecnou euforii a přinesl nové možnosti i nové problémy. Začalo se s přestavbou města, mimo jiné s přispěním cizích architektů.

Zpočátku byla hranice mezi oběma částmi stále patrná, obrovský stavební boom ale později vše vyrovnal. Bylo ale také třeba překonat kulturní propast a vyrovnat se s bolestnými traumaty minulosti. Rozmanitost budov podle jednotlivých dějinných etap je pozoruhodná. Říšský sněm, vybudovaný po založení říše, který v roce 1933 zdevastoval požár údajně založený komunisty, utrpěl velké škody i během druhé světové války a prošel rozsáhlou přestavbou. Byla přidána inovativní kopule a budova je volně přístupná veřejnosti. Své místo si vyžádala i další sídla úřadů a velvyslanectví, která se ve městě usadila po sjednocení země.

Bylo učiněno vše, aby se Berlín stal symbolem demokracie, svobody a občanské společnosti. Energetická revoluce má za cíl do budoucna získávat energii pouze z alternativních zdrojů, jako je voda, vítr, slunce a biomasa. Pro zmírnění následků klimatických změn jsou budovány nové parky, vodní plochy a rekreační oblasti pro volné chvíle obyvatelstva. Byly zavedeny oběhové hospodářství a sdílená ekonomika. Důležité je, že se na všech těchto projektech podílejí sami občané. Mezi největší patří budování evropské giga továrny společnosti Tesla. Berlín má dalekosáhlé plány a dělá vše pro to, aby je uskutečnil.

Tokio, jehož metropolitní oblast Velké Tokio, největší na světě, čítá přes 37 milionů lidí, je nejen obrovské, uspěchané a stále plné života, ale také bezpečné a jeho obyvatelé se vyznačují zdvořilostí. Zejména v centru je obrovská hustota obyvatelstva, které je zvyklé na nedostatek prostoru a dokáže se s tím vyrovnat. Uvnitř jsou jednotlivé čtvrti, připomínající vesnice, z nichž každá má jinou tvář a soustřeďuje jiný druh činnosti. Město se neuvěřitelně rychle mění. Kdysi se Tokio nazývalo Edo – Vodní Město – a vyrostlo uprostřed bažinaté oblasti. Oplývalo vodními cestami nezbytnými pro dopravu rýže. Byly vybudovány první silnice, město ale v 19. století postihl ničivý požár a v roce 1923 katastrofální zemětřesení o síle 7,9 stupňů. Jeho epicentrum se nacházelo v oblasti zlomu Sagani.

Následovalo několik vln tsunami a rozsáhlé požáry. O život přišlo přes 100 000 lidí a mnoho dalších ztratilo své domovy. Následná přestavba byla skutečně velkolepá. Velmi brzy dostalo město nový ráz, včetně charakteristického rybího trhu, který se definitivně přestěhoval až v roce 2018 a dnes se tu prodává na 16 000 tun mořských plodů denně. Protože nebezpečí zemětřesení stále trvá, podstupuje obyvatelstvo důsledný výcvik, aby bylo připraveno. Také nové budovy, například nejvyšší Tokyo Sky Tree s vysílačem vysokým 634 metrů, jsou postaveny tak, aby se nebezpečí seismických otřesů minimalizovalo. Další ránu zasadilo Tokiu masivní bombardování po druhé světové válce, při němž zahynuly dvě třetiny všech obyvatel. Korejská válka v 50. letech přispěla paradoxně k tomu, že Američané začali v Tokiu houfně investovat a město se brzy zařadilo mezi nejvyspělejší na světě.

Ukázalo to zejména u příležitosti OH v roce 1964. Stalo se druhou největší ekonomikou kapitalistického světa. Začaly se objevovat výškové budovy na americký způsob, vzniklo druhé městské centrum Šindžuku a rychlý a efektivní rozvoj zaznamenala i hromadná doprava. Dnes má tokijské metro 9 linek, 195 kilometrů, 179 stanic a 2278 vlaků. Železniční doprava je řízena elektronicky a vyznačuje se vysokou přesností. Rychlý životní styl, málo osobního prostoru a v neposlední míře i přepracování jsou nicméně příčinami velkého počtu sebevražd. Stárnutí populace a pomalý demografický růst vedly ke změně imigrační politiky: v budoucnosti by mělo město přijmout až 500 000 cizích zaměstnanců, převážně dělníků a odborníků.

Městu hrozí časté tajfuny a s tím spojené silné deště a záplavy. Zemětřesení z března 2011, které málem vyvolalo jadernou katastrofu v elektrárně Fukušima, vedlo zemi k omezení výroby jaderné energie a důrazu na zemní plyn, a především obnovitelné zdroje. Ty mají do roku 2050 zajistit až 50 % spotřeby energie. Velké úsilí je vynakládáno na omezení spotřeby plastů. V Japonsku se vyrobí ročně 25 miliard plastových láhví. Množství odpadu se nicméně každý rok snižuje, hlavní pozornost je věnována třídění a recyklaci. Navzdory existujícím problémům má před sebou Tokio slibnou budoucnost.

Neapol, město kontrastů, kde se mísí voda a oheň, má v současnosti milion obyvatel, celá městská zóna je ale mnohem lidnatější. Sužují ji některé problémy, jako jsou dopravní zácpy, hromadění odpadu či zločinecké aktivity Camorry. Město založili Řekové v 5. století př. n. l. a dnes v něm najdeme nejrůznější architektonické styly a jeho zvláštností je, že různé sociální vrstvy žijí pospolu, existuje tu pozoruhodná sociální různorodost. V 17. a 18. století byla Neapol kulturním centrem Středomoří, po sjednocení Itálie v roce 1861 ale její význam celkově upadl. Dnes je neapolský přístav důležitým centrem mezinárodního obchodu a do Neapole ročně zavítá na 1 400 000 návštěvníků.

Pokračuje propojování přístavu s městem a vytváření pěších zón. V roce 79 př. n. l. zničil ničivý výbuch nedaleké sopky Vesuv města Pompeje a Herculaneum. Pompeje i s obyvateli pohřbenými pod silnou vrstvou sopečného popela upadly na dlouho v zapomnění. Teprve v poslední době tu probíhají aktivní restaurátorské práce a vzhledem k tomu, že sopka naposledy vybuchla v roce 1944, se do jejího okolí nastěhovalo na 800 000 lidí. Nebezpečí přesto existuje a správa města pamatuje na řádnou přípravu obyvatel na případnou evakuaci. Další nebezpečí představuje i lávová kaldera Campi Flegrei v západní části městské zóny. Ve městě kvete pouliční umění, všude je dostatek dobrého jídla a pití, kulturní dědictví zahrnuje i architekturu a divadla. Centrum Neapole bylo v roce 1995 vyhlášeno součástí kulturního dědictví UNESCO.

V poslední době pokračují i práce v podzemí města, díky nimž byly nalezeny důležité památky až z římského období, a dokonce z časů antického Řecka. Při stavbě metra byl objeven řeckořímský přístav s loděmi a celá starobylá čtvrť. Současné stanice metra jsou vyzdobeny uměleckými díly mnoha předních světových tvůrců, takže metro, které přepraví ročně na 45 milionů cestujících, se stalo unikátním muzeem. Mezi stinné stránky života v Neapoli patří řádění mimořádně kruté mafiánské organizace Camorra, která vznikla ve 20. letech 19. století v Kampánii.

Dnes zaměřuje svou činnost mimo jiné na oblast likvidace odpadu, což představuje významný problém, a vzhledem k tomu, že toxický a jiný odpad často zakopává pod zem, v určitých částech města se znatelně zvýšil počet výskytu nebezpečných chorob a stoupla také mortalita. I v tomto směru se město snaží zajistit nápravu, například cestou zdravotně nezávadného spalování odpadu jakožto zdroje energie. Mezi mládeží, často se zapojující do kriminálních akcí Camorry, existuje vysoká nezaměstnanost, zatímco nadaní mladí lidé město často opouštějí. Sílí byrokracie, zvyšuje se veřejný dluh a vznikají ilegální osady. V budoucnosti se musí stát motorem plánování inovace a revitalizace, stejně jako modernizace a rozvoj cestovního ruchu, aniž by byl porušen jedinečný charakter města.

Seattle v severozápadní části Spojených států prochází neustálým růstem a počet jeho obyvatel pravidelně stoupá: za posledních deset let zde přibylo 140 000 lidí. Dnes jich tu žije tři čtvrtě milionu. Probíhá tu rozsáhlá výstavba související mimo jiné s tím, že se zde usazují velké firmy a společnosti. Město bohatne, ale také život v něm je stále dražší a bydlení si zde nemůže dovolit každý. Na druhé straně tu žije asi 10 000 milionářů. Nově příchozí sem přitahují také okolní krajina, lesy a bohatství přírodních zdrojů. První průkopníci sem přišli teprve v roce 1851 a výstavba města musela čelit mnoha překážkám v podobě složitého reliéfu krajiny. V okolních kopcích hledali dobrodruzi zlato a prodej příslušných pomůcek přispíval k obohacení zdejších obchodníků.

Své sídlo tu měla společnost Boeing, která se až do svého zhroucení v roce 1970 stala hnací silou přeměny města. Ke zviditelnění Seattlu výrazně přispěla Světová výstava 1962, kterou zhlédlo 9 milionů návštěvníků. Symbolem města je „Space Needle“ – Kosmická jehla, věž s otočnou restaurací, později renovovaná pomocí skleněných stěn a otočné skleněné podlahy. Po vlně propouštění, která postihla jmenovitě společnost Boeing, bylo jasné, že hospodářství musí spočívat na rozmanitějších zdrojích. Vznikl řetězec kaváren Starbucks s 30 000 podniky po celém světě, a etablovala se tu společnost Microsoft, přinášející nové technologie. Město se opět měnilo, dvě historická místa ale byla ušetřena: náměstí Průkopníků a trh Pike Place Market. V roce 1999 se tu konala ministerská konference Světové obchodní organizace, což vyvolalo vlnu protestů proti globalizaci a pošlapávání lidských práv.

V souvislosti se zdražováním životních výdajů se v Seattlu prohlubuje sociální nerovnost: nájemné je zde o 113 % vyšší, než je celostátní průměr. Lidé využívají k bydlení například obytné vozy, a přitom si šetří na byt či dům. Roste počet bezdomovců, a proto správa města přistupuje k renovaci lidových čtvrtí. V souvislosti s potřebou světla se dnes běžně využívají střešní plochy domů. Namísto staré dálnice mezi městem a pobřežím, poškozené zemětřesením v roce 2001, vznikl dvoupatrový tunel pod městem. Byla přijata všemožná bezpečnostní opatření, protože Seattle leží na subdukční zóně a zemětřesení se zde budou opakovat. Městu hrozí i lesní požáry, větrné bouře a silné lijáky. Úřady proto podporují vysazování množství stromů a zakládání zahrad. Dopravní zácpy mají vyřešit investice do hromadné dopravy, významná je trajektová doprava, nejrozšířenější v USA, ale také autobusy, tramvaje, cyklostezky, a především budování rychlodrážního vlaku, který se bude pohybovat po plovoucích mostech.

Sydney, největší město Austrálie, vzniklo jako trestanecká kolonie a původní osadníci své stavby přizpůsobovali stísněným poměrům ve vlastní zemi. Postupem času se jeho srdcem stal přístav, rozkládající se dnes na ploše 55 km², přičemž ve městě žije v současnosti 5 300 000 obyvatel. Město rostlo spíš nahodile a jako takové bylo založeno v roce 1842. A ihned se začaly řešit zejména problémy s kanalizací a rozvodem vody. Poznamenala je krize ve 40. letech 19. století, stejně jako objev zlata v 50. letech, po němž následoval ekonomický růst. Rozvíjela se doprava, zpočátku založená především na tramvajích, zatímco později přibyly metro a velmi důležité sítě rychlovlaků. Z Hlavního nádraží vyjížděly vlaky spojující Kruhové nábřeží s Randwickem. V roce 1961 vyjela poslední tramvaj a v současnosti jsou vyvíjeny snahy o potlačení automobilové dopravy ve prospěch dopravy hromadné. Na počátku 20. století vzkvétaly předměstské celky s vlastní samosprávou. K proměně města značně přispěla stavba mostu Harbour Bridge, která probíhala v letech 1925 až 1932.

Na 1149 m dlouhém mostě, největším ocelovém oblouku na světě, se dodnes platí mýtné. Přestože celosvětově převládá snaha co nejvíce omezit škodlivou automobilovou dopravu ve městech, v Sydney byl vypracován projekt dálničního systému WestConnex, jehož realizace se setkává s negativním postojem mnoha odborníků. Také neuvážené bourání městského dědictví od 50. do 70. let 20. století způsobilo velké škody. V 50. letech 20. století vznikl plán na vybudování Opery. Projekt vypracoval dánský architekt Jorn Utzon, který se ale kvůli neustálým rozmíškám s vládou, požadující rozsáhlé změny, nakonec dostavby budovy nezúčastnil. Opera byla slavnostně otevřena v roce 1973. Současně s tím rostly ve městě mrakodrapy na americký způsob, jmenovitě například věž Australia Square s kancelářemi a revoluční otočnou restaurací. Padesátipatrová budova je vysoká 183 metrů.

Zvyšování životních nákladů v centrálních oblastech města vedlo k tomu, že mnoho lidí, kteří zde pracovali, si nemohlo dovolit zde bydlet a dojížděli z jeho okrajových částí. Přispěla k tomu rovněž pokračující centrifikace. Některé městské čtvrti ztratily svůj původní originální charakter, jako například Kings Cross, známý nevázaným nočním životem, drogami a prostitucí. Poté, co zde byli ubiti dva mladí lidé, úřady zkrátily otevírací dobu barů i v dalších částech města. Zatímco jinde už dnes tento zákon neplatí, v Kings Cross je aplikován dodnes, přestože kriminální činnost zde výrazně poklesla a přestěhovala se jinam. Na městský život mají velký vliv časté požáry způsobené vedrem, které někdy nemusí zasáhnout město jako takové, ale výrazně zde zhoršují kvalitu ovzduší. Úřady proto podporují výsadbu zeleně a budování vodních ploch. Konsolidace rozvoje a populace připadá na nově vytvořený Výbor pro Sydney, počítající s jeho rozdělením na tři snadno dostupná města.

Canberra, hlavní město Austrálie, byla postavena teprve ve 20. století, má však výbornou polohu, zajímavou okolní krajinu a její budovy dokonale souzní s prostředím. Nachází se v ní pět univerzit a 30 % obyvatel má vyšší nebo vysokoškolské vzdělání. Po vzniku federálního státu v roce 1901 se rozhodovalo o jeho hlavním městě, a nakonec nezvítězilo Melbourne ani Sydney, ale Canberra, jejíž základní kameny byly položeny v roce 1913. Začalo se stavět podle plánů manželů Griffinových z Chicaga. Nejprve zde žilo jen málo obyvatel, s přibývajícími úřady a vzrůstajícím významem ale město začalo vzkvétat. Byl vybudován rozsáhlý vodní systém, který funguje dodnes. V roce 1960 zde žilo už 50 000 lidí a v 60. letech pak nastal prudký růst. V roce 1964 bylo uprostřed města upraveno umělé jezero Burley Griffin, jehož plocha zaujímá 664 hektarů, a vyrostlo zde i několik přehrad a mostů.

Prakticky v téže době se zde objevilo sídlo Akademie věd, vyznačující se použitím novátorských architektonických postupů. Své stálé místo tu nalezl i parlament. Byla vybudována observatoř Mount Stromlo, která je dnes plnohodnotným partnerem největších světových institucí zabývajících se zkoumáním vesmíru. V Canberře jsou na vysoké úrovni veřejné služby. Nový parlament byl postaven v roce 1988 na základě mezinárodní architektonické soutěže. Je to největší budova v Austrálii. Uprostřed stojí 81 metrů vysoký stožár, na němž vlaje vlajka o rozměrech autobusu. Město nezapomíná na zelené plochy, a to i přes neustálé zahušťování zástavby. Cílem je zajistit, aby 70 % plochy zaujímala zástavba a 30 % zeleň. Vzhledem k tomu, že výběžky buše představované křovinatými porosty volně zasahují až do města samotného, existuje tu velké nebezpečí lesních požárů.

Jeden z nejzuřivějších postihl v roce 2003 předměstí Canberry. Bylo zraněno 435 lidí, z nichž čtyři zemřeli. Utrpěla i budova observatoře. Další mimořádná vlna požárů poškodila město na rozhraní let 2019 a 2020. Veřejná doprava se opírá zejména o autobusy, jejichž síť byla elektrifikována. Největší význam je ale třeba přičíst rychlodráze fungující na bázi obnovitelných zdrojů. Do rozvoje veřejné dopravy sice zasáhla pandemie covidu, ale vzhledem k tomu, že v Canbeře je relativně malá hustota obyvatelstva, prakticky zde neexistují dopravní zácpy a špičky a lidé v dosud značné míře používají automobily, nákaza se přenáší mnohem hůře. Město může volněji dýchat. I v budoucnu chce lákat návštěvníky a nově příchozí, kteří ocení poklidný život uprostřed krásné přírody, nabízející četné možnosti uplatnění.