To jsme zase jednou hlídali kamarádce malého Sašu a ještě menší Táničku. Byla jsem s dětmi sama u nás doma a poté, co se to s nimi již opravdu nedalo vydržet, rozhodla jsem, že půjdeme mému manželovi naproti do práce. Tenkrát uklízel v obchodním domě v Tescu a jezdil tam takovým tím uklízecím autem, co čistí podlahy, tak jsem si myslela, že je to alespoň trochu zaujme a pobaví.
„Půjdeme za strejdou,“ povídám pětiletému Alexandrovi, „on Tě povozí v prima autíčku.“ „Jéééééé, teto, tak jdeme, honéééém,“ křičel na mě a už si nazouval boty, hnědá „kukadla“ celá rozzářená.
Oblékli jsme se tedy, zabouchli za sebou dveře, zamkli je a pomalu kráčeli do OD.
Strýčka jsme nějak nemohli najít, tak jsem s nimi chvíli „blbla“ na klouzačce, pak jsme nějakou dobu obdivovali vláček, šli jsme si něco dobrého koupit, myslím, že to byl nanuk a protože byl již čas večeře, šli jsme zase pěkně domů.
To jsem ale nevěděla a ani ve snu by mě nenapadlo, že do bytu se jen tak nedostaneme.
Malý Sašík a i téměř již tříletá Taťánka chtěli totiž naučit odemykat dveře.
Netušíc, co vše se může stát, jsem to dovolila.
Jak se tak dětinsky dohadovali o tom, kdo otevře a zkoušeli zasouvat klíče do zámku, stalo se to, že se nějak zasekl a už se nedalo dělat vůbec nic, než je „vypáčit“, vykopnout nebo zavolat zámečníkovi.
Chlapec do nich kopal, protože viděl, jak jsem zoufalá.
Ani manžel, který se zrovna vrátil z práce, s dveřmi nehnul.
Děti byly již hladové, unavené a tak jsme šli ke známým pro pomoc, potom k jejich matce.
Pan zámečník byl někde na cestách a já jsem chtěla od souseda přelézt k nám přes balkon, protože jsem nechala otevřené okno.
Muž se bál, že to udělám, tak riskoval svůj život kvůli pár stovkám korun.
S šesti dioptriemi zůstal blázen stát na okapu vysoko ve čtvrtém patře a nemohl se hnout ani kupředu ani zpátky.
Mně totiž slíbil, ze určitě nějakého zaměstnance přes zámky sežene, ale to víte, každý máme svou hlavu a nenecháme si všechno rozmluvit.
Kdosi zavolal hasiče, ti vchod do našeho obydlí vyrazili a bylo.
Nakonec vyprostili mého nerozumně odvážného mužíčka, aby se večer na sebe mohl dívat v Televizních novinách a tím jsem snad nechtěla říci, že odvaha je nějaký nerozum či rozmar, ale nepramení-li z čistého srdce, tak je vlastně k ničemu, protože chlap, kterého jsem si vzala, nezapomněl na svou hrdost.
ChytráŽena.cz