Jak se narodila Martinka

Ve čtvrtek 25.10. 2012 jsem byla na kontrole, kde mi doktorka řekla její standardní "otevření na prst" a že se nejspíš uvidíme na kontrole za týden. Taky mě upozornila, že můžu špinit. Takže mě páteční špinění dopoledne opravdu nechávalo klidnou, odpoledne se k tomu ale přidal jakýsi hlen... Až po nějaké době mi došlo, že to může být zátka a po pátrání na netu, že to ještě nic neznamená, jsem si udělala pohodičku a říkala si, že je čas...                         

V sobotu kolem čtvrté ráno mi přišlo, že mám vložku nacucanou víc než je běžné...Tak jsem měnila, za hodinu zas a za další zase... a pořád jsem si říkala, že se nic neděje... Sice jsem měla kontrakce, ale nějak divoké... pořád jsem to sváděla na poslíčky... Ještě večer jsem si s mužem dělala legraci, že ho nemám budit před devátou, pouze pokud bych rodila, tak můžu v sedm... Nakonec jsem pro něj šla v půl desátý, že teda nevím, ale že možná začínám rodit... Takže sprcha a do porodnice, kde jsem si pořád říkala, že blbnu a jak mě vrátí domů...

V jedenáct hodin mi sestřička udělala test na plodovku, a opravdu odtékala, takže monitor, prohlídka... a sice zavřená, ale už si mě tam nechali... Musela jsem dostat kapačku na streptokoka... Ubytovali mě na pokoji vedle sálů...    a ten řev mi teda odvahy nedodával... V jednu hodinu jsem poslala manžela, ať jede domů na oběd, že kdyby něco, zavolám. Kolem čtvrté už jsem měla kontrakce po čtyřech minutách, jejich síla se mi ani maličko nelíbila, tak jsem šla za sestrou, ta mi řekla, že jsem otevřená na pět a že jdeme pomalu na sál... Takže jsem volala manžela a když došel, byla jsem ráda jak nikdy, že ho vidím...  Pak už jsem jen čekala na sále a po patnácti minutách mě chodili kontrolovat... Bolesti teda odporný... Nejlíp mi bylo, když jsem visela manželovi na krku jak opice a nadávala :-) V šest hodin jsem byla otevřená na osm a šlo se na věc. Vůbec jsem nechtěla vlízt na kozu, natož dát nohy od sebe, byla jsem celá v křeči. Dostala jsem nějakou injekci a šlo se tlačit. Byla se mnou strašně hodná doktorka, její hlas mě strašně uklidňoval. Najednou se tam objevil primář a jeho hláška "na to bych neměl nervy a vzal bych jí kleštěma", mi fakt neudělala radost, ale paní doktorka řekla, že to je její porod a že to se mnou zvládne. Po břiše mi skákaly dvě asistentky, doktorka bojovala se mnou a v 18:48 byla malá na světě. Skvělý bylo, když mi řekla, že se na ni musím naštvat, abych ji vypudila, načež jsem zaječela: "Kurva, vylez už", a pak už jsem slyšela jen - máme hlavičku... Byla jsem sešívaná asi víc jak kdejakej slávista, ale že se dělal nástřih, vůbec nevím... Šití mi už nějak nevadilo... Dokonce jsem byla natolik hustá, že jsem chtěla vidět placentu... přišlo mi to zajímavý :-)

Pak jsem dostala do ruky to maličké koťátko, holčičku se 48 cm a 2 870 g. Strašně jsem se jí bála, jak byla maličká, ale když ji vzal do ruky i můj muž a tvářil se, že je to to nejsnazší na světě, okamžitě jsem je milovala oba dva nejvíc na celém světě :-)

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10