Nedávno mne navštívila  známá s příběhem, který se jí  stal.  Simona je hezká ženská, je poměrně uznávanou osobností ve svém oboru, je si toho plně vědoma a přiměřeně k tomu se i chová. Uvařila jsem tedy kávu, usadily jsme se a ona se dala do vyprávění. Takže jednoho krásného slunečného dne, kdy měla domluvenou obchodní pracovní schůzku s klientem, využila krásného počasí a blízkosti setkání a vyrazila na ni ne autem, ale mimořádně pěšky. Je to elegantní dáma, přes rameno kabelku a v ruce nezbytný malý kufřík s notebookem. 

Z kanceláře vyšla o něco dříve a v pohodě si cestou prohlídla i poutavé výklady některých obchodů. Na chvilku si sedla i na lavičku v městském miniparčíku a pozorovala shon kolem. O tyto zážitky byla při soustavných jízdách autem ochuzena. Čas ubíhal a ona po páru minutách vyšla na smluvenou schůzku. Najednou na ní kdosi volá. Otáčí se. Jéje, Alena. Co tu děláš? Zněla Simonina otázka. Alena se s ní přivítala a chrlila na mou známou chválu jak úžasně vypadá, kterou že má kadeřnici a zda chodí na omlazovací kosmetiku, jak má stále úžasnou postavu a jak jí sedí, jistě nový, kostýmek. Jak se jí určitě dobře daří, atd. atd. No, znáte to. Prohodily pár slov, domluvily se na bližším setkání a rozešly se s úsměvem.

Pár kroků nato se potkala se známým Jindřichem. Před léty spolu podnikali a dodnes jsou výbornými přáteli. A opět na mou známou pěl jenom samou chválu. Byla polichocena a po páru větách se rozloučili a ona pokračovala v cestě dál. Ještě se za ním otočila. Hm, budu chodit pěšky častěji, pomyslila si, když viděla, jak se za ní Jindřich dívá a usmívá se. Plna překypujícího sebevědomí pokračovala ke klientovi. Svět jí připadal tak nějak veselejší, než při pohledu z jejího luxusního  auta.

Lidé, kteří jí předcházeli se na ni otáčeli a taky se usmívali. No, krása. Jak jsem si jen mohla myslet, že lidé okolo jsou staženi do své ulity netečnosti a jsou k druhým nevšímaví a lhostejní a zlomyslní, pomyslela si Simona. Najednou si uvědomila, že slyší  za sebou volání:  Haló paní, slyšíte?! Počkejte přece! Zastavte se! Haló!  Po chvíli se otáčí, kdo to volá. Šouravým krokem pospíchá za ní stařík, v ruce hůl a mává na ní. Má známá se rozhlíží  kolem, zda opravdu volání patří jí. Otáčí se a vychází starému pánovi vstříc. Copak si přejete, pane? Vstřícně se táže starého pána. Stařík s laskavostí člověka odpovídající dobám již dávno minulým sundá z hlavy klobouk a omlouvá se, že ji zdržel. Ale, povídá, sedím si tu na lavičce a pozoruji lidi kolem. Zahlédl jsem i vás. Proč se za vámi ostatní otáčejí a smějí se. Prosím, neurazte se a nezlobte se na mne, že vám to říkám, ale máte celý kostýmek zezadu  pruhovaný a na zádech máte přilepenou cedulku Nesedat, čerstvě natřeno. Jistě chápu, je to teď pro vás dosti překvapivé a nepříjemné. Mohu vám nabídnout nějak svou pomoc? Táže se s ustaraným obličejem starý pán. V mé známé, jak se říká, krve by se nedořezal. Jak se tohle mohlo stát? Jak to, že mne na to nikdo dříve neupozornil? Že by si toho nikdo nevšiml? Ne, ne, vždyť ten stařík říkal, že se všichni otáčeli a smáli se. Teď si to uvědomuji. I Alena? To není možné.

A co Jindřich? Teď si vybavila jeho rozesmátou tvář, když se za ním v bláhovosti, jak ji polichotil, otočila. To snad není možné, blesklo jí hlavou v těsném sledu řítících se myšlenek. To jsou mí známí, mí přátelé? Vždyť mi říkali, jak mi to dnes sluší, jak je všechno báječné. Co teď? Takhle na schůzku nemůžu. Popisuje situaci Simona. Vzala prý  telefon a s omluvou odložila setkání o hodinku později. Takto nemůže ani přes půlku města zpět do kanceláře, hnaly se myšlenky Simoně hlavou. Stařík jí sledoval bystrýma očkama stále s kloboukem v hrsti a povídá. Já nevím jak vám mohu pomoci, ale bydlím kousek odtud. Mám sice jen starého trabanta, ale mohl bych vás odvézt domů, abyste se převlékla. Pokud chcete. V té chvíli jí to připadalo jako úžasný nápad. Nechtěla už ujít ani krok, aby ji už nikdo neviděl. 

Jak spásně krásná a luxusní jí připadala jízda trabantem domů. Stařík jí odvezl až před vchod a s omluvou, že jí způsobil takovýto úlek, pokynutím hlavy a zamáváním klobouku s přáním krásného dne usedl do svého trabantu a odjel. Simona při zběsilém úprku do schodů vedoucích k jejímu bytu přemýšlela nad tím, jak se to jen mohlo stát, kdo se zachoval jako její přítel. Jako ten, komu není lhostejná, byť jen na kratičký, mizivý moment. Při zaklapnutí dveří bytu z ní spadlo napětí. Kolik lidí jí jen vidělo. Kdo ji vlastně způsobil onen šok. Stařík, který se za něj omlouval nebo oni letití známí. Proč mi o tom neřekli a nechali mne takto odejít a chodit? Báli se? Čeho? Že ztratí mou přízeň? Že ztratí přístup k mým kontaktům? Že mně nechtěli zranit? Ano, to je ono! Nechtěli mne zranit. Vždyť já jim mohu být vděčná. Až do doby, kdy mne zastavil onen nemožný děda byl svět tak krásný.  A mohl být krásný až do večera, když bych se vrátila domů. A vůbec, i pak bych na nic nepřišla, neboť bych kostýmek svlékla a paní Maťásková by jej odnesla do čistírny, ostatně jako vždy. A ta by mi o této trapnosti taky nevyprávěla. Ano, už ho nechci nikdy vidět. Ten starý, kulhavý hnusný chlap za to může, že jsem měla zkažený celý den, celý večer, celý život hořekovala Simona a čekala na mou podporu a reakci.

Seděla jsem v úžasu a neschopna slova. Zpočátku jsem zúčastněně její vyprávění poslouchala, následně uprostřed vyprávění jsem se s lehkým úsměvem na tváři musela držet, ať nepropuknu v hurónský smích nad komičností celé situace, později jsem  zmateně a s údivem a otevřenou pusou hleděla na tuto svou známou při jejím dovyprávění. Hlavou se mi proháněly  myšlenky jako splašené stádo koní.  Co se to s ní stalo? Co jí mám na to říct? Jak může takto uvažovat? Koho, že to odsoudila? Jak to vlastně přemýšlí?  Na jakých základech je postaveno takového přátelství. Na jaké úrovni se pohybují oni známí. Jaké hodnoty je drží v soudržnosti. Uvědomuje si, že tato historka se bleskurychle uchytí na večírcích a setkáních právě jejich známých a budou si jí za její nepřítomnosti ještě dlouhou dobu dobírat. Jak je nechtěné znát skutečný stav věci a udělat nápravu. Mnohem snazší je se raději  pohybovat v nevědomosti či naopak v krásných představách dokonalosti, i když je i samotné zúčastněné osobě jasné, že je to je jen její toužebné přání, ale realita je jiná. A znají ji všichni kolem.

Uprostřed jejího příběhu jsem měla dojem, že to celé vypráví dnes už s nadhledem a umí se i sama sobě zasmát. Netušila jsem, že její gró celého příběhu je úplně někde jinde a to na samotném konci vyprávění. Situace, nad kterou bychom se snad teď už obě u dobré kávy srdečně zasmály, se změnila v něco neurčitého. Jak jsme najednou rozdílné, až z toho mrazí…

ChytráŽena.cz