Jak se staví sen - 9. 3. 2020

Jak se staví sen – 9.3. 2020:

Až když bylo Lucii 15 let, tak jí maminka teprve celý příběh o otci vyprávěla. Lucka si to ale taky pamatuje. Táta začal brát drogy, když chodila do první třídy. Zpočátku to maskoval. Musely několikrát na tátu volat policii. A pamatuje si, jak ji jako dítě držel za nohu z balkónu. Otec teď žije někde v Praze, před dvěma roky vyšel po osmi letech z vězení. Lucčině mamince Monice umřela její vlastní máma, když měla jeden rok, pak měla macechu. V 15 letech se seznámila s Lucčiným otcem. V 18 se vdala, měla dvě děti, ale Moničino manželství nebylo jednoduché. Kromě drog hrál manžel automaty, kradl a maminku bil.

Byl několikrát ve vězení. Monika až teprve před 12 lety našla sílu a požádala o rozvod, bylo to v roce 2002. Pak každý večer bušil na dveře, vyhrožoval, ale rodina to ustála a neotevřely mu. Pak to však na ni všechno zřejmě dolehlo a v práci zkolabovala. Lékař říkal, že ji stres paradoxně držel pohromadě. Má strach z lidí a cizího prostředí. Společnost jí dělá jen kamarádka – sousedka. Sama sice nikdy nezažila, jaké to je mít lásku a rodinu, ale přesto to dokázala svým dětem dopřát. Lucce poskytla útočiště, když ji těhotnou přítel opustil. A za to všechno si jí Lucka váží a obdivuje ji. Jenže zrovna když Monika našla odvahu to všechno ukončit a začít žít znovu a jinak, tak se zhroutila.

Pojďme se podívat na jejich byt. Lucie se zde narodila a žila tu celý život. Byt je psaný na maminku. Monika to vždycky chtěla mít hezké. Podle Lucie je však vězněm ve svém bytě. Říká, že to doma mají hrozné. Přála by si pro maminku hlavně kuchyň (stropnice padají), pak chodbu a koupelnu. Lucie sama nedokáže mamince a synovi dopřát nové věci, ale všichni se mají moc rádi. Místnosti neprošly rekonstrukcí více než 26 let, co zde bydlí.

Lucka s maminkou se sice snaží byt udržovat, ale bohužel většinou je vše řešeno jen provizorně podle momentálních možností. Doma tak všechno opravují většinou lepicí páskou. Topily v kamnech, ale sousedka si stěžovala na dým. Musely by si vyvložkovat komín, a na to neměly. Tak raději nechaly připojit plyn. V bytě navíc nemá nikdo z nich žádné soukromí. Maminka o Lucčině přihlášce vůbec neví, ale Lucka je přesvědčená, že by maminka byla šťastná. Udělá jí Iva a dvojice designérů radost? A co se jim povede za 5 dnů změnit?

A jak se na proměnu dívají designéři Kamila Douděrová a František Kobližka?

Hodnocení designérů: „Proměna byla totální, doslova vydupaná ze země. Tady jsme cítili opravdové vítězství nad hmotou. Zároveň upřímnost a reakce rodiny byly neuvěřitelné a odzbrojující. Měli jsme dojem, že to tak všechno do sebe zapadlo, a mělo to tak být. První intuitivní nápad byl daný vlastně tím, co nebylo možno z bytu odstranit, a to byly trubky od topení, které byly vedeny v úrovni těsně nade dveřmi. Ty se vlastně staly určitou měděnou linkou celé proměny. Tím byla víceméně dána barevná škála, jaké barvy a materiály zkombinovat. Museli jsme také zohlednit praktické věci, otevřít a provzdušnit předsíň, vytvořit větší kuchyni a najít místo pro společné stolování a setkávání rodiny. Také bylo potřeba myslet i na soukromí každého člena a zvětšit kapacitu úložných prostor.

Největším problémem byl byt sám o sobě.

Byl zanedbaný a také byla cítit jakási tíživá atmosféra. Bylo znát, že se v něm léta nic nerekonstruovalo. Drobné opravy byly poslepovány lepicí páskou a všechno drželo pohromadě silou vůle. Těch překážek bylo opravdu hodně. Připadalo nám to, jako by proměna povstala z popela. Na každém kroku na nás vyskakoval kostlivec, který nám házel klacky pod nohy. Nejvíc nám dala zabrat elektroinstalace, která byla v katastrofálním stavu! Téměř vše bylo napojeno pomocí prodlužováků na jedinou funkční zásuvku na chodbě! Něco takového jsme ještě neviděli. Vypadalo to, že ten byt jako by bytostně vzdoroval, nechtěl se poddat a bránil se, abychom do něj zasahovali a cokoli měnili. Největší výzva byla ta lidská. Výzva se semknout a být jako jeden tým, který to nevzdá. Nikdy předtím jsme to tak intenzivně nepocítili. Tady jsme si sáhli skoro na dno, tady bylo jednoduše všechno špatně!

Museli jsme veškeré malby oškrabat na jádro, znovu vyštukovat a vymalovat. Ze stropů jsme strhali dekorativní kazety. Stropy se však loupaly a musely se přestěrkovat. Pro komplet novou elektroinstalaci bylo třeba vysekat desítky metrů nových drážek a natahat přes sto metrů kabelů. To vše v rekordním čase a s maximálním nasazením.

Proměna je pojatá moderně, a díky přiznaným kovovým trubkám od topení má industriální nádech. Je vlastně jedinečně originální, i když to bylo kouzlo nechtěného, které nám pomohlo formulovat směr, styl, a jak proměnu uchopit. Ale takové věci se stávají, a když jste vnímaví, můžete je využít. Natřeli jsme je měděnou barvou a dali proměně jasnou designovou linku. Mědi jsme se drželi a rádi s ní pracovali. Kombinovali jsme barvu na trubkách s barvou na textiliích, skle, keramice, kuchyňských dvířkách, svítidlech, dekoracích. Pro doplnění a dotvoření jsme použili bílé a světlé odstíny, jemný dřevodekor podlahy, šedou sedačku a dveře, lávové závěsy s onyxovou kresbou v šedobéžových variacích.

Barvy a styl doplňků, dekorace a konečné aranžování jsme zvolili v barvách s ohledem na přání rodiny. Původní nábytek jsme z interiéru odstranili. Chtěli jsme byt vyčistit a pustit sem světlo a svěží vzduch. Pracovali jsme také s dispozicemi. Příčku mezi původním obývacím pokojem a kuchyní jsme zbourali, a tím byt získal nový centrální prostor pro většinu společných rodinných aktivit. Zredukovali jsme počet dveří. Nedostatek světla a příliš velkou hloubku dětského pokoje jsme zkrátili vložením malé útulné šatny. V předsíni jsme nenechali kámen na kameni. Starou skříň jsme vybourali a místo ní navrhli designové věšáky a čalouněnou lavici. Byt dostal i nové osvětlení, praktické vinylové podlahy v jedné úrovni, kuchyň, ve které je radost vařit, a hlavně naději, že se zde bude rodině do budoucna lépe žít.“

Premiéru dalšího dílu nové série „Jak se staví sen – extra“ uvidíte v pondělí 9. března ve 21.35 na Primě a Jak se staví sen – tipy a triky ve 22.50 na Primě.