Začalo to asi před sedmi lety na jaře. Seděli jsme v kuchyni, když máma jen tak mimochodem nadhodila před námi (již dospělými) dětmi: „Co byste řekli tomu, kdybych si podala přihlášku na vysokou? Dálkové studium, samozřejmě jen na tři roky...“ Se sestrou a bratrem jsme zůstali chvilku vyjevení, no ale potom jsme si řekli a proč ne? Vždycky to byl mámin sen, a právě se chystala udělat první krok k tomu, aby si ho splnila. Slíbili jsme jí tedy plnou podporu a také pomoc, i když jsme si to nějak neuměli představit.
Přijímací zkoušky na vybraný obor zvládla s přehledem, však se také pilně připravovala, a než jsme se nadáli, tak pátky i soboty patřily přednáškám a cvičením. Máma se opravdu snažila, dělala si poznámky a výpisky z knížek a dohledávala spoustu informací na internetu. Učívala se i v autobuse po cestě do práce a zpět. Tři roky studia utekly jako nic a mámu čekaly státnice. Ani přes ty příšerné nervy to nevzdala. Drželi jsme pěsti, a když máma zavolala, že to má za sebou a byla nejlepší ze třídy, všichni jsme radostí brečeli. A protože jí ty první tři roky šly lehce, nebyl důvod nezkusit zbývající dva. Navíc, vidět ji přebírat diplom, to byl nejhezčí zážitek.
Máma si tedy užila lehčí „prázdniny“, za odměnu dostala prodloužený víkend v lázních, a od září už zase ležela v knihách. Měla štěstí, že některé spolužačky do toho šly s ní a bojovaly společně až do konce. Tady už šlo o hodně. Učení bylo víc a závěrečná práce nebyla žádná legrace. Tolikrát to chtěla vzdát, jenže tentokrát jsme to byli my, kdo jí říkal, ať se nevzdává. Poslední dva měsíce byly opravdu strašné. Kolem pracovny se chodilo po špičkách. Táta se dokonce naučil vařit. A já se sestrou péct. Když bylo po závěrečných zkouškách, upekly jsme dort. Na oslavu samozřejmě. Naše nejlepší máma to dokázala. A tohle všechno nám připomínají knihy v pracovně a také její sešity s poznámkami, kterými si moc ráda listuje. Zase jeden nechala otevřený na jídelním stole!
ChytráŽena.cz