Jak si můj otec šel koupit chleba

Dnes ráno mi můj otec volal, že mu nechtějí prodat chleba.

„Jak, nechtějí?“ divila jsem se. Bylo krátce po osmé hodině ráno, doba, kdy jsou větší prodejny vyhrazeny právě pro seniory. Taťka bude mít v červnu už osmdesát let, nebylo pochyb, že už šedesát pět roků měl. Tak proč by mu neprodali chleba?

Taťka mi později vysvětlil, že v obchodě, kam chodí nakupovat, odmítají přijímat hotovost.

To mě pobouřilo. Taťkovi jsem sice říkala, že mu budu chodit nakupovat, protože patří do rizikové kategorie, o to zhoršené, že celý svůj pracovní život trávil v dole na šachtě, na nejtěžší práci v čelbě. On ale nechtěl. Operoval tím, že sám se potřebuje hýbat a nemůže být pořád zavřený doma. Taťka měl v lednu hodně těžkou chřipku, vysoké teploty a bolesti celého těla tak silné, že se nedokázal ani učesat. Nemohl hýbat nohama, rukama a kašlal. Proto se nyní domnívá, že vir, který nás v současné době ohrožuje, on už přečkal. A proto si chodí nakupovat sám, jen se snaží jít, až když opravdu potřebuje a četnost nákupů omezovat.

V obchodě, kam se vydal pro chléb, který mu došel, mu ale náhle sdělili, že od něj odmítají přijmout hotovost.

„Prý mám mít kartu,“ řekl.

Mí rodiče se vždy bránili internetu, bankovním účtům s platební kartou a dalším vymoženostem. Ač jsem je nejednou přemlouvala, aby si účet zřídili, protože nemusí chodit platit inkaso na poštu a důchod jim bezpečně přijde na účet, nepořídila jsem.

Nyní mě taťka prosil, abych mu účet zařídila. Jenže na stránkách mé banky jsem zjistila, že k online zřízení účtu potřebuji dva taťkovy naskenované doklady, a stejně se návštěvě pobočky asi nevyhnu, protože taťka nemá elektronický podpis. A proto jsem se s taťkou dohodla, že s ním zajdu do banky osobně a pomůžu mu účet zřídit.

Mám účet v malé pobočce v našem městě. Musela jsem jak já, tak hlavně taťka, jít přes celé město do pobočky, před kterou jsme si dali sraz. Na dveřích byla vyvěšená různá oznámení, jak se v současné době chovat na přepážce, a také pokyn, aby klienti vstupovali do pobočky zásadně po jednom. A proto jsem vešla do pobočky sama s tím, jestli můžeme s taťkou vejít společně, protože mu jako seniorovi chci pomoci. V této situaci, kdy jsem rouškou měla zahalená ústa i nos, jsem si pomyslela, že vstoupit takto do banky o několik měsíců dříve, už by na mě volali policii.

„A co potřebujete?“ zeptal se úředník.

„Taťka si chce zřídit účet.“

„Teď? V této době?“

„Ano, právě v této době, protože to vypadá, že bez karty si taťka ani nenakoupí.“

„Ale vyřízení karty trvá měsíc,“ sdělil mi úředník. Mluvila jsem s ním od dveří, mezi námi bylo několik metrů, úředník ale vypadal vystrašeně, jako bych na něj mířila kulometem.

Já taťkovi o délce zhotovení karty říkala předem, už doma.

„Co mám ale dělat?“ řekl taťka smutně.

Nakonec nám v bance na uctivou vzdálenost řekli, že je hloupost zřizovat si účet nyní, v obchodě musí přijmout hotovost, na což jsem také mnohem dřív poukazovala s tím, že karta je jen doporučení, a celá záležitost by trvala tak dlouho, že by stejně nesplnila svůj účel.

Byli vystrašení, chudáci. V malé pobočce neměli totiž ani ochranné plexisklo a na ústech měli jen látkovou roušku, jakou jsem měla já i můj otec.

Odcházeli jsme s nepořízenou. Znovu jsem cestou domů k taťkovi, když jsem ho doprovázela, nabízela svému otci, že mu budu nakupovat.

„Nebo mi vždy zavoláš, a já ti půjčím kartu svou.“

Jenže kartu také potřebuji. To si uvědomoval i můj otec. A chodit neustále mezi jeho a mým domovem by bylo nanejvýš riskantní.

„Tak já jim příště řeknu v obchodě, že se mi karta rozbila a čekám, až mi udělají novou,“ rozhodl se nakonec můj otec. Táta, který by měl být sám ušetřen zbytečných cest do banky a na úřady, kam nemusí. Jen kvůli rozmarům mladé prodavačky zbytečně riskoval. Chápu, že dnes každý rozumný člověk má strach. Prodavačky v onom obchodě mají ovšem rukavice, ale staří důchodci často nemají ani je, protože nejsou k sehnání.

Tak toto všechno nám přinesl také koronavirus…

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete