Jak si Rony vysloužil řízky

Ode dne, co jsem začala každý den dojíždět kvůli zaměstnání do vzdáleného města, je Rony u mého otce. Vstávám brzy ráno a vracím se takřka večer, to by nebylo nic pro psa. Rony je ostatně zvyklý chodit k mému tátovi od počátku, co jsem si ho pořídila, a tak si nemusel zvykat.

Taťkovi je veseleji a Rony má společníka stále doma. Dokonce mi ho nechce taťka dávat ani o víkendech, tak si zvykli. Nedávno otec usnul na židli na balkoně, svého věrného psího kamaráda měl u svých nohou. Usnul tak tvrdě, že málem upadl. Když to Rony viděl, taťku probudil tak, že ho jemně poškrábal drápky na noze. Tak zabránil taťkovu pádu a možnému zranění. Není nad psího kamaráda!

Jednoho dne u mého taťky zazvonil soused. „Potřeboval bych si skočit do trafiky pro cigarety a manželka odešla pryč, já nemám klíče od bytu. Nemohl byste mi to tu, prosím, pohlídat?“ zeptal se mého taťky.

Ten oponoval, že má psa, což sousedovi vůbec nevadilo. Závislost na cigaretách je silnější. Taťka čekal v chodbě hned za dveřmi, nechtěl jít víc do bytu. Soused měl ale jistotu, že se zpět dostane a vše bude v pořádku.

Konečně se soused vrátil. Pozval dokonce otce na domácí slivovici a chtěl se odvděčit i Ronymu. A tak zhruba za hodinu zvonil opět u mého otce. „Copak, ještě někam potřebujete?“ zeptal se taťka.

Nikoli. Nyní soused naopak přišel taťkovi něco dát. Byla to odměna pro Ronyho, který si ji opravdu zasloužil. Na tácku se na Roníka smály dva dozlatova usmažené řízky. A tak si Rony pochutnal, sousedské vztahy se utužily a soused si mohl v klidu vykouřit svou cigaretku.

Pegonela - čtenářka
ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete