Jásala jsem štěstím a myslela si, že slov bude přibývat. I moje maminka v to věřila, protože já i můj bratr jsme začali mluvit, když nám byl rok.To jsem ještě nevěděla, že slovo táta je na dlouhé měsíce posledním slovem, které se náš syn naučil říkat.
Přes veškerou snahu, čtení knížek, vyprávění pohádek se syn naučil říkat máma, bába, haf haf, koko a mňau. Když měl syn dva roky, věděla jsem, že má ještě čas a nijak to neřešila, ale s blížícím se třetím rokem jsem začínala mít obavy, že něco není v pořádku. Syn byl jinak velice šikovný, vše chápal, obul si boty, uklidil hračky a o vše si nějakým způsobem řekl, ale přesto jsem věděla, že to, že skoro ve třech letech nemluví, není normální.
Krátce před jeho třetím rokem jsem s ním navštívila naší paní doktorku. Ta na syna mluvila, dávala mu různé hračky a dlouho ho sledovala. Konstatovala, že si myslí, že je vše v pořádku a že by ještě počkala několik měsíců a když syn nezačne mluvit, poslala by nás na nějaké vyšetření. Paní doktorce jsem moc nevěřila a tak jsem sama vyhledala pomoc. Objednala jsem syna na logopedii. Problém byl však v tom, že synek se moc stydí a celou dobu se mě držel kolem krku a odmítal se na paní byť jen podívat, a tak jsme tam byli zbytečně.
Když byly synovi tři roky a tři měsíce, začal najednou říkat slova, každý den říkal nová a nová a během měsíce říkal celé věty. Ani pořádně nevím jak a syn mluví a je velice šikovný. Nikdy bych nevěřila, že se dokáže za tak krátkou dobu naučit mluvit. Jako by si to všechno někde v hlavičce schovával a pak najednou to začal používat.
Lipsas - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz