Když jsem byla malá, moc a moc jsem si přála želvičku. V zoo jsem od těchto zvířátek nemohla odtrhnout oči a doma stále prosila, jestli bych ji nemohla dostat, ale rodiče moji žádost pořád odmítali.
Moje přání se splnilo až ve třetí třídě. Přinesla jsem domů vysvědčení se samými jedničkami. Maminka zorganizovala velkou oslavu, kam přišli i obě moje babičky a strýc. Právě ten mi dal velkou krabici převázanou širokou modrou stuhou. A uvnitř byla moje vysněná želvička! Suchozemská, samozřejmě, ale přesný druh jsem se nikdy nedozvěděla. Pojmenovala jsem ji Žužu, i když strýc tvrdil, že je to sameček.
Ubytovali jsme ji ve velké bedničce v předsíni. Když bylo pěkné počasí, chodila do venkovního výběhu, který jí vyrobil tatínek z pletiva a dřevěných desek ze starých palet. Nejradši měla pampelišky. Všechny květy dokázala ve své ohrádce zlikvidovat za jediný den a já jí pak musela nosit nové, než se ohrádka zase přesunula na jiné místo. Měla také ráda jablka a salát, který jsem jí chodila potají na záhony otrhávat. Běda, když mě přitom nachytala babička, musela jsem pak vždycky za trest vyplít některý ze zeleninových záhonů.
Ale jednoho dne se želvička z výběhu ztratila. Po bližším zkoumání jsme zjistili, že jeden kolík byl v zemi špatně zaražený a jak se Žužu o ohradu opírala, vytrhla ho a ohrádku podlezla. Prohledali jsme celou zahradu, ale nikde nebyla. Obešli jsme i sousedy. Tatínek dokonce sliboval za její nalezení velký demižón domácí slivovice, ale nepochodili jsme.
Žužu jsme už nenašli, ale to bohužel není to nejhorší. Po čase se holčička od sousedů (o rok mladší než já) prořekla, že k nim v létě nějaká želva přišla. Ptala jsem se, jestli ji ještě mají, ale to už si svou chybu uvědomila a že ji prý vlastně měli jenom na hlídání a že už je pryč. Dodnes mě to hodně mrzí. Se sousedy jsme se přestali bavit úplně a trvá to dodnes. Říkám si, jak může být někdo tak sobecký a nechat si zvíře, o kterém ví, kdo je jeho majitel. Sama bych to nikdy neudělala a myslím, že ani nikdo, koho znám.
ChytráŽena.cz