Jak vidí sama sebe I. viceMiss Junior ČR Silvie Řeháková

Už jako malá holčička jsem sledovala v TV všechny soutěže krásy a módní přehlídky. Fascinovala mě krása modelek a jejich oblečení. Nejvíce mě zaujalo, když se z jedné z vítězek soutěže krásy stala světově známá modelka, která pak charitativně pomáhala opuštěným a chudým dětem v rozvojových zemích. Od toho dne byl můj sen vlastnit korunku a stát se modelkou. Bohužel čím jsem byla starší, tím jsem pociťovala, že jsem na můj sen příliš malá.

Ale abych začala od začátku. Od 3 let jsem se věnovala sportovní gymnastice, kde jsem získala několik medailí, chodila jsem do sportovní plavecké školy, kde jsem také měla pěkné sportovní výkony, ale učení mě moc nebavilo. Asi v 10 ti letech jsem se začala věnovat sportovnímu aerobiku. Nejprve v Akademii Radky Hanákové, odkud mám stříbrnou medaili z jednoho republikového basic – capu a poté v klubu Olgy Šípkové ve studiu Corridoor pod trenérským vedením Jakuba Strakoše.

Zde jsme v trojici obsadily 5. místo ve finále mistrovství ČR ve sportovním aerobiku, což byl pro nás velký úspěch, protože konkurence byla velká. Naším dalším úspěchem bylo 3. místo a ve finále 4. místo republikového závodu v Brně. Trénujeme denně, někdy i o víkendech, takže se vůbec nenudím. Protože jsem ctižádostivá a chci stále dokázat víc, nyní se připravuji v kategorii „singl“, kde už budu závodit sama za sebe.

Druhou mojí vášní byly a jsou stále zvířátka. Měla jsem králíčky, křečky, zatoulaná koťátka, kterým jsem našla domov, poraněného holoubka, morče, želvu i myšky, které jsme s kamarádkou skoupily ve Zverimexu, když jsme zjistily, že s nimi krmí hady.

Ale teď zpátky k Miss Junior. O soutěži jsem se dozvěděla ve 13 ti letech z internetu a mrzelo mě, že je to až od 15 ti let. Nezbývalo tedy, než čekat. Byla to pro mě jediná šance, jak si splnit svůj sen, protože jedině v Miss Junior není podmínkou výška uchazeček, ale mottem soutěže je charisma dívek, nikoliv jejich míry, což pro mě byla ohromná šance. Žádná modelingová agentura nespolupracuje s modelkami menšími než 173 cm. Velice mě to trápilo, protože jsem často slýchala – je sice hezká a šikovná, ale je malá. Postup v této soutěži by pro mě tudíž býval moc znamenal. Byla jsem ochotna podstoupit i léčbu růstovým hormonem, ale maminka je kardiologická sestra a byla zásadně proti, protože ví, jaké jsou vedlejší účinky.

Byla jsem zklamaná, ale nedalo se nic dělat. Snažila jsem se alespoň vyniknout v aerobiku. Hned jak mi bylo 15 let, přihlásila jsem se na casting v Praze, ale nepostoupila jsem. Proto jsem letos měla docela strach, ale na druhou stranu jsem věděla, že jsem na sobě hodně dřela a tak jsem tajně doufala, že dostanu šanci. Vše se změnilo, jakmile jsem se představila paní ředitelce Hamrové a jejím poradcům, protože byli všichni velice milí a přátelští, nervozita brzy opadla. Ukázala jsem volnou disciplinu a na konci mi oznámili, že postupuji. Po té jsem se denně připravovala na semifinálové odpoledne.

21. 6. 2008 vypukl osudný den D. Maminka mě odvezla do Mánesa a já ji zakázala, aby tam zůstala se mnou. Nejprve jsme psaly vědomostní testy, které jsem, myslím, napsala dobře, ale je mi teprve 16 let, tak jsem něco málo nevěděla. Ve volném čase jsem se seznámila s ostatními dívkami. Vládla tam úžasná atmosféra, celá produkce byla milá a vše nám s paní ředitelkou Hamrovou trpělivě vysvětlili, abychom byly dobře připravené na finálový galavečer.

Vše bylo bezchybně naplánované, včetně pokusu o rekord v délce trvání volných disciplín. Volnou disciplínu i choreografii, včetně kostýmu jsem sama vymýšlela na tuto konkrétní soutěž a byl to mix aerobiku, tance a gymnastiky. Chtěla jsem, aby to bylo něco trochu jiného a hlavně aby to bavilo porotu i diváky. Myslím, že můj úmysl se podařil.

Po zdravém obědě následoval ceremoniální nástup všech dívek a vyhlášení semifinalistek, postupujících za jednotlivé regiony do finále soutěže. Když jsem slyšela své číslo a jméno, jako postupující za Prahu, nemohla jsem tomu věřit a poté jsem neudržela radost a začala brečet štěstím. Ale nebyl čas a musela jsem se rychle převléknout a připravit na opětovné předvedení volné discipliny, znovu převléknout na rozhovor s moderátorem a představení svého talismana. Celé odpoledne i finálový galavečer moderoval sympatický a pro mě nejlepší moderátor Pavel Novotný. Ptal se mě, jestli si myslím, že se umístím do 3. místa. Já mu odpověděla, že pro mě je velká výhra, že jsem ve finále. Na otázku: Čeho si na sobě nejvíce cením, jsem odpověděla po pravdě, že toho, že když se do něčeho dám, vždycky to dotáhnu do samého konce. Na poslední otázku, jaké jsou mé tajné zbraně, jsem řekla, že upřímnost a přirozenost.

Po krátké přestávce následovalo vyhlášení vítězek. Když pan Novotný vyhlásil, že 1.vícemiss je dívka číslo 21 a řekl mé jméno, chvilku jsem zaváhala, jestli to není omyl a pak jsem brečela radostí a cítila na hlavě tu vysněnou korunku, ale skoro nic jsem neviděla přes blesky fotoaparátů. Byla to splněná pohádka – sen, který se stal skutečností…

Od té doby si alespoň večer korunku nasadím a vzpomínám na ten úžasný okamžik.

Život se mi nijak nezměnil, protože týden na to začaly prázdniny, ale po nich se budeme připravovat na Grand Open Miss Junior, které je plánované na podzim. Už se moc těším.

Od září nastupuji do 1. ročníku Obchodní akademie a přeji si, aby mi někdo dal šanci pracovat jako fotomodelka. Věřím, že mé umístění v této prestižní soutěži mi pomůže. Také bych jednou chtěla mít vlastní útulek pro zatoulaná zvířata.

Tímto se loučím a věřím, že svou výhrou dám naději i dalším „malým“ dívkám, které teď vědí, že mají šanci na umístění v Miss Junior, kde hlavním kriteriem není tělesná krása, ale osobnost a charisma.

Na závěr bych chtěla poděkovat svým rodičům Lence Řehákové a Jaroslavu Oubramovi, kteří mi věřili a paní ředitelce Kateřině Hamrové, která mi umožnila splnit si svůj sen.

Autor: Silvie Řeháková
I. viceMiss Junior ČR 2008

Notburga

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout