Bylo to normální manželství. Každý nám záviděl, když jsme se třeba jen procházeli po městě, ale ve skutečnosti nikdo netušil, co jsem prožívala...

Snažili jsme se dlouhé roky o miminko, ale nedařilo se, nějak nám příroda nepřála a po čase jsem si uvědomila, že stárneme, a když to nejde, tak bych se měla zaobírat něčím jiným. Našla jsem si práci, kde byl opravdu skvělý kolektiv, žila jsem jen přítomností a nic už jsem si neplánovala, byla jsem klidná, vyrovnaná a hlavně šťastná.

Dokonce už i můj manžel Tibor si na všechno zvykl a nijak jsme se ani už nezaobírali naším problémem.
Předělávali jsme si domek, začali jsme budovat a řešit i podkroví, to  všechno nás popohánělo dopředu, byli jsme oba vnitřně vyrovnaní a šťastní...

...Už asi 4. měsíc se mi nedostavila menstruace, nechtělo se mi  to Tiborovi říkat, aby si nedělal zbytečné naděje, a pak, ani si ničeho nevšiml. Ani nevím, jak mě to napadlo, najednou jsem se odhodlala koupit si těhotenský test. Asi poprvé v životě jsem se bála dát něco do košíku, ani nevím jak, nějaký jsem popadla a nakoupila ještě pár věcí, které mi v tu chvíli přišly tak nepodstatné, když jsem je vkládala do košíku k té nejdůležitější a nejpodstatnější věci, po které jsem tak nesmírně toužila. Před pár lety vlastně my oba - už jsme byli nadobro smíření s tím, že se to nikdy nestane...

Po nákupu jsem pospíchala zpět do práce, abych hned zjistila, co se to vlastně děje - ani si neumíte představit, co se ve mně odehrávalo a dělo potom - když mi to test potvrdil, že jsem těhotná! Snažila jsem se zůstat klidná, ale nejraději bych to vykřičela celému světu: jsem těhotná!

Okamžitě jsem se objednala ke gynekologovi a  ten mi to jen potvrdil, že jsem těhotná, už 4. měsíc! Vůbec nic jsem nechápala, vůbec to nebylo na mně vidět, spíš jsem i o pár kilogramů zhubla, byla jsem velmi šťastná, že je všechno v pořádku ... Rozhodla jsem se, že manžela tím překvapím a byla jsem přesvědčená, že nám to změní život... Jelikož jsem ale nevěděla, jak mu to mám říct, rozhodla jsem se nakonec, že koupím dudlík a tím mu to naznačím ... Byl to pro mě neskutečný pocit, když jsem po tolika letech vstoupila do dětského obchodu - ještě dnes si ten pocit plně vybavím, když si na to vzpomenu....

Tibor přišel z práce jako vždycky, jen byl překvapený, že jsem doma dříve než on, většinou jsem zůstávala v práci přesčas... Ani už nevím, jak to všechno probíhalo, asi jako obvykle, jen ve mně to vřelo, že kdy už konečně přijde ta správná chvíle... Tibor si zapnul telku, tak jsem si k němu sedla a podala mu tašku, ve které byl dudlík ...                                                                            Jen se pousmál: Co je, zlatíčko, trápí tě, že nemáme děti, viď..., víš, já už jsem se bál, že se o tomhle tématu už nebudeš chtít  bavit ...                                                                                                                       Vtom jsem se usmála a řekla jsem mu: už se bát nemusíme, asi se nám to podařilo, jsem už 4. měsíc těhotná.
Tibor v té chvíli nevěděl, co má na to říct, neměl slov...  Byli jsme těmi nejšťastnějšími rodiči, sice mi doktor zakázal pracovat, ale já jsem nepřestala a dělala jsem všechno stejně jako obvykle, bála jsem se, že bych se dostala do deprese, pokud zůstanu doma, a všechno by se pokazilo. 

Nakonec se  všechno podařilo a máme 2 holčičky, které mají už 5 a 3 roky a čekáme 3. dítě, jsme jedna šťastná rodina, které nic nechybí ... Jsem velmi šťastná, že to mohu napsat - velký počet párů v této době má problémy a přitom stačí tak málo - vypořádat se sám se sebou, každý pokoj je lékem na duši, všechno je mnohokrát i o psychice ...